S obyčejným bláznem, troskou muže, vysloužilým legionářem, který ač celý život chlastal a vedl nečestný život, když větřil svou poslední hodinu, náhle zatoužil překročit řeku Styx najedený a střízlivý. Tak se narodil tenhle kšeft. Karafa vína za obyčejný pecen chleba. Chleba, beztvará věc, která se zajídá zástupům chudých, nemaje jiné krmě, a který lezl krkem i jemu. A protože se mu syn nikdy nenarodil, spílal bláznům za zbytečnost svých dnů.
Poslední večer seděl u starého, umaštěného, cedrového stolu. Smáčel rty v nakyslém, rudém víně a sledoval plamen knotu, jenž hořel v loji a ukrajoval noci právě takovou část stolu, pohledem na niž si nemusel připomínat snídaně plné nekonečných kleteb a žehrání na osud, kdy ještě znaven dřinou předešlého dne, musel donutit svá, únavou roztřesená kolena, aby se znovu narovnala a on zas mohl jít drancovat okoralou hlínou. Vyždímat z ní ubohých pár pytlů zrna. Zoufalost mu dlouho našeptávala, že nemá smysl žít jen pro těch pár zrnek, která stačila sotva k tomu aby se uživil. Tak dlouho, až přerostla v nenávist k sobě samému. Proklínal sebe i všechna pokolení otců, kteří kdy před ním obdělávali jeho pole.
Poslední večer seděl u starého, umaštěného, cedrového stolu. Smáčel rty v nakyslém, rudém víně a vzpomínal na naději, kterou mu jeho otec vykřičel z hlavy na mezi jejich pole, u lomu pod Golgotou, kam římští kati házeli mrtvoly ukřižovaných a vytloukali jim z hnátů hřeby, aby je mohli použít znovu, při popravách příštích delikventů. Když dospíval, otec ho sem brával, aby mu pod sluncem krvácejícím v červáncích, za zvuku tupých úderů palic, hysterickým řevem kladl na srdce, že nikdy, nikdy nesmí přejít lom a vydat se vně hradeb jeruzalémských. Nemělo tenkrát smysl klást jeho šílenosti odpor. Párkrát se o to sice pokusil, ale otec ho vždy násilím přesvědčil o nevyhnutelnosti svých lekcí.
Poslední večer seděl u starého, umaštěného, cedrového stolu. Smáčel rty v nakyslém, rudém víně a přiznával si, že k lomu chodíval i po otcově smrti a snil o tom, jak jednou se vším praští, projde lomem plným lebek a vydá se do města vstříc novému, lepšímu životu. Sžírán strachem, jenž čpěl pachem rozkládajících se mrtvol, se však překročit svůj stín nikdy neodvážil. Až ho jednoho večera v lomu ze záchvatu sebelítosti vyrušil nepatrný pohyb. Vydal se tím směrem a spatřil zbičované, jen v rozedraných cárech odděné, polonahé ženské tělo. Když se k němu opatrně přikradl, nejenže se znovu pohnulo, dokonce se i nadzvedlo. Vztáhlo k němu ruce a v chroptění ho prosilo o pomoc. Předposledním dechem. Z krvavého zámotku se po pár týdnech jeho péče vyklubalo pohledné děvče a protože bylo o hodně let mladší než on, neodolal sametu její kůže, již omýval vývarem heřmánku, a zamiloval se do ní. A bylo mu úplně jedno, jestli ona bude jeho lásku opětovat, až se probere z horečnatého bezvědomí.
Poslední večer seděl u starého, umaštěného, cedrového stolu. Smáčel rty v nakyslém, rudém víně a prohlížel si spící ženu, jejíž tvář zdobil úsměv bezstarostných. Připomínal mu zvonivou píseň jejího smíchu, naivitu a bezelstnost, se kterou mu vyprávěla o jediném Bohu, jenž údajně přivedl na svět svého syna. Čaroděje, který proměňoval vodu ve víno, vracel slepým zrak a vyháněl zlé duchy z myslí pomatenců a kterého nakonec stihl osud přízraků z lomu. Skončil na kříži. Povídačkám, že po třech dnech vstal z hrobu nikdy neuvěřil, ačkoliv na ně Safíře souhlasně přikyvovat. Ona však jeho neupřímnost prohlédla a kárala jej roztomile zarputilou rozhořčeností. Jestli vedla na veřejnosti takové řeči, není divu, že jí Římani málem ubičovali k smrti.
Poslední večer seděl u starého, umaštěného, cedrového stolu. Smáčel rty v nakyslém, rudém víně a jeho duše se radovala, že už je to tady a že si opravdu vychutnává poslední večer v těchto zdech. Prodal dům i pole. Zítra přijde nový majitel, zapustí kořeny dalších pokolení sluhů nekonečné otročiny. Předá mu veslo Cháronovo, řek by Řek, a konečně se vydá za svým snem. Za snem o zajímavějším a smysluplnějším životě ve městě. Se Safírou a s polovinou peněz. Druhou polovinu zakopal. Pro strýčka příhodu. Byl vděčen, že byly vyslyšeny jeho modlitby, že byla zhmotněna touha, která vytékala z jeho srdce po mnoho večerů strávených v lomu. Děkoval bohu slunce, jež ho obdařil kvítkem, který mu dodal chybějící dávku odvahy. Ženu, kterou miluje a která mu darovala naději na nový život a proto je ochoten ji následovat. Kamkoliv půjde, půjde za ní. Za kýmkoliv půjde, půjde s ní.
A jak to dopadlo? Viz Skutky Apoštolů:
Také jeden muž jménem Ananiáš se svou manželkou Safírou prodal pozemek; část utržených peněz ale s vědomím své manželky ukryl. Zbytek přinesl a položil k nohám apoštolů.
Petr mu na to řekl: „Ananiáši, to tě tak ovládl satan, že jsi lhal Duchu svatému? Proč jsi ukryl část peněz za to pole? Copak nebylo tvé? Nemusel jsi ho prodávat. A když jsi ho prodal, bylo jen na tobě, co s penězi uděláš. Jak tě mohla taková věc napadnout? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“
Když Ananiáš uslyšel ta slova, skácel se mrtev k zemi. Na všechny, kdo to slyšeli, padla veliká bázeň. Několik mladíků vstalo, zabalili ho, odnesli ven a pohřbili.
Asi po třech hodinách pak přišla i jeho žena, která nevěděla, co se stalo. Petr jí řekl: „Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?“
„Ano, za tolik,“ odpověděla.
„To jste se domluvili, že budete pokoušet Hospodinova Ducha?“ řekl jí na to Petr. „Poslouchej! Za dveřmi už se blíží kroky těch, kdo pohřbili tvého muže, a vynesou i tebe.“
Ihned se mu skácela mrtvá k nohám. Když mladíci vešli, nalezli ji mrtvou, a tak ji vynesli a pochovali vedle jejího muže.
Zdroje: Dokument BBC – Zázraky Ježíše Krista (odtud jsem převzal fakt, že Římané patrně nosili těla ukřižovaných na skládky např. v bývalém lomu u Jeruzaléma a vytloukali jim v tehdejší době poměrně vzácné hřeby, aby je mohli recyklovat)
Bible 21-Nový zákon-Skutky apoštolů
Ilustrační foto v perexu je z Řepory