Mnozí si ještě vzpomenete na heslo, které nás provázelo sametovou revolucí. Díky Václavu Havlovi, jehož páté výročí smrti si v těchto dnech připomínáme, se neoddiskutovatelně stalo součástí naší historie, avšak bohužel do historie záhy také odplulo. Mělo být nadčasové, což se ovšem jaksi nepovedlo. Po čtvrtstoletí totiž ono havlovské krédo poněkud vyčpělo. Spíše řečeno vyšlo z módy. Dneska, abychom se za něj pomalu styděli. Stalo základem poněkud hanlivého oslovení “pravdoláskař” neřku-li “Sluníčkář”
V módě jsou teď jiné fráze, pro představu stačí ocitovat titulky příslušných textů:
Sluníčkofašisti zveřejnili seznam xenofobů. (Jiří X.Doležal).
Chce nás snad Brusel vydírat? (Šichtářová)
Znovu se ocitáme v procesu normalizace (Kalousek pro Parlamentní Listy)
Merkelová a její přisluhovači (Parlamentní Listy)
EVROPA: Počínající rozval (Neviditelný pes).
Bohužel tyto hlasy nejsou nijak ojedinělé, pronikly skrz naskrz celou společností. Už dávno nejsou doménou lůzrů nebo extrémistů, staly se součástí slovníku také v nejvyšších patrech politiky. Vox populi, hlas lidu, je hlasem lidu. Mnozí politici, snad ve snaze udržet se u koryta těmto hlasům přitakávají. Za všechny jmenujme prezidenta Zemana, který je, jak už to tak u hlav států bývá, první mezi první. Léta úspěšně budoval renomé vlajkonoše blbé nálady a frustrace. Za všechny jeho kontroverzní a hulvátské výroky jmenujme ten nejohavnější. Neštítil se ani kopat do mrtvoly novináře Peroutky, ikony prvorepublikového Československa, to když podsouval Peroutkovi článek, který se měl údajně jmenovat “Hitler je gentleman”. Dodejme jen, že ačkoliv byl pan prezident soudně usvědčen ze lži, dosud se neomluvil, zarytě na své dezinformaci trvá.
Bohužel, Zeman v tom nejede sám. První místopředseda vlády Babiš zase zcela nepokrytě obhajoval oprávněnost existence nacistických pracovních táborů. Ve stínu těchto a dalších excesů naší politické reprezentace patolízalské prohlášení čtyř ústavních činitelů, které mělo být omluvou za to, že se ministr kultury Herman setkal s dalajlámou, vlastně ani není k udivení. Když pak paradoxně všichni naši volení zástupci odmítnou podat pomocnou ruku spojencům v EU ohledně migrační krize, jeden ani neví, kde Česká republika stojí a kam směřuje.
Paní kancléřka Merkel se asi nestačila divit, když koncem srpna navštívila Prahu. Jak to asi vypadalo?. Přijede do země spojenců, poptává spolupráci na řešení akutního problému a všichni jí tu svorně lžou, jako jeden muž, stavě se za blby, tvrdíce, že migranty si pozvalo Německo, tudíž jejich přítomnost je čistě na jeho zodpovědnosti, kterou by nemělo delegovat na ostatní státy. Chápu, že rok je dlouhá doba a že lidská paměť je krátká, ale v době, kdy Merkel vyhlásila ono proklaté “wir schlafen”(tedy v září 2015), bylo už v Německu půlmilionu čerstvých žadatelů o azyl a dalších několik desítek tisíc jich vyrazilo na pochod z Budapešti do Mnichova. Nerozhodovala se, zda je pozvat na večerní piknik, či nikoliv. Rozhodovala se, zda je zastavit násilím, protože jinak než střelbou by asi ten odhodlaný dav zastavit nešel. Stavidla migrace neotevřela, jak se všichni euroskeptici mylně domnívají paní Merkel, ani nedokonalá azylová politika EU, stavidla otevřela především válka v Sýrii a jiné konflikty světa muslimského, blízkovýchodního nebo subsaharského.
Desetiletí vzývaná touha stát se součástí západní Evropy, která se dočkala naplnění v Evropské Unii a NATO, poněkud z českého národa vyprchala. Stále častěji se ozývají hlasy po opakování referenda o členství v EU, stále častěji se ozývají hlasy volající po czexitu. Proč jsme se tak rychle vzdali toho snu, jenom protože abychom nemuseli pomoci pár chudákům? To se pan tatíček Havel musí obracet v hrobě.
Neříkám, že vše, co přichází z Bruselu je bezvadné, ale přece nemůžeme chtít EU rozpustit kvůli každému přešlapu, ale častokrát také kvůli fámám, které bývají pravdivé jen z poloviny. Buďme trochu shovívaví, je to z historického hlediska výjimečný a nevyzkoušený projekt. Není nijak překvapivé, že se ještě nepodařilo vychytat všechny mouchy. Vždyť Českou republiku, doufám, také nebudeme chtít rozpustit kvůli protikuřáckému zákonu, nebo kvůli EET.
Dalším příkladem nynější společenské atmosféry je klimatická krize. Je to až komické; celý svět včetně vědeckých elit se v podstatě více méně shoduje na tom, že znečištění ovzduší skleníkovým plyny je problém, řeší se jen ochota jednotlivých subjektů spolupracovat na jeho vyřešení. Jen v České kotlině v tom máme jasno. Letošní léto bylo z kraje chladnější, je třeba se globálním oteplovačům vysmívat.
Zpochybňovat se dá cokoliv, dokonce se objevily vskutku sebevražedné tendence orodující za vystoupení ČR také z NATO. To už je na pováženou a troufám si tvrdit, že se tento nápad nezrodil v českém rybníce. Totiž, jak se ukazuje, disponujete-li dostatečnými finančními prostředky na marketingovou propagaci, dokážete opravdové divy. Skutečnými mistry v tomto oboru jsou Rusové. V zemi, kterou téměř polovinu minulého století okupovali, dokázali v demokratických volbách prosadit svého kandidáta do funkce prezidenta. Není se čemu divit, že ten pak ve funkci naprosto nepokrytě veřejně hájí především ruské zájmy. Došlo to dokonce tak daleko, že osobně orodoval u paní kancléřky za zrušení protiruských sankcí. Můžeme se jenom dohadovat, čeho se od něj ještě dočkáme. Žádost kolaborantů o bratrskou vojenskou pomoc tahle země už jednou zažila.
Bohužel, pan prezident není ve svých proputinovských postojích ojedinělí. Kdekdo si rád přihřeje polívčičku a bůh ví, že se vždy nejedná jen o bývalé komunisty. Však také Putinův režim nemá se sovětským socialismem ideologicky nic společného. Naše země má s ruskou okupací svou zkušenost, mělo by být jasné kdo stojí na straně dobra a kdo na straně zla. Bohužel tomu tak není, Zemanova ostudná proruská agitace se u nemalé části národa setkává se souhlasným přikyvováním. Zahraniční politika Česká prý má být vyvážená oběma směry. Východním i západním. Jistě, překrucováním faktů se vždycky nějak doberete ke své pravdě, jenže to samo o sobě nestačí. Protiimperialistická výchova o nepřátelské buržoazii je zřejmě v českém podvědomí hluboce zakořeněna.
Zatímco výhody spjaté se členstvím v EU a NATO jsou mi velmi dobře zřejmé, naopak vůbec, ale vůbec nechápu, jaké výhody by nám přineslo “partnerství” s Ruskem, nebo rozpad euroatlanických struktur? Chtějí je snad ti lidé bořit s čisté radosti z ničení, nebo tím sledují nějaké ušlechtilejší cíle, kterých, já zaslepenec, nejsem schopen dohlédnout? A vůbec, kde se vzalo tolik antipatie, nenávisti, veřejně deklarovaná neochota s kýmkoliv spolupracovat, komukoliv pomáhat? Proč se české veřejné mínění od dob sametu otočilo o 180 stupňů?
Protože mi na to asi nikdo hned tak neodpoví, alespoň zatím se mi nikde nepodařilo dohledat argumentaci tohoto typu, pokusím se odpovědět si na své otázky sám.
První část odpovědi nastínila výroční zpráva BIS z konce srpna. Nabízím shrnutí, podrobnější text naleznete zde:
http://hlidacipes.org/bis-hlavni-zajem-ruska-v-cesku-je-informacni-valka-a-ekonomicka-spionaz
V podstatě potvrdila existenci dezinformační kampaně ruské rozvědky. Žijeme ve sféře vlivu ruských informátorů. Mnozí komentátoři na to upozorňovali již dávno, avšak ona zpráva posouvá záležitost z oblasti konspiračních teorií na úroveň reality. A bohužel musím konstatovat, že ona ruská kampaň je v mnohém úspěšná. Podařilo se rozšířit atmosféru strachu, frustrace, nejistoty a dokonce se podařilo tyto pojmy asociovat s pojmem evropské integrace. Společnost je rozhádaná, Evropská unie v rozkladu.
Ultrapravicovým a populistickým stranám rostou preference, jako snad nikdy v historii. Všechno je najednou špatně. Italové v referendu odmítli vcelku rozumný návrh premiéra Renziho na změnu těžkopádného dvoukomorového parlamentního systému.V demokratických volbách vítězí subjekty, jenž se proti demokracii vymezují. Stává se to už pomalu pravidlem. Pokud se na Západě konají nějaké volby, nebo referendum, pak si můžete vsadit na to, že voliči vyberou to méně racionální rozhodnutí. Nebo lépe řečeno, z nabízených možností vyberou tu, která nejvíce vyhovuje Kremlu. V Česku je prezidentem Zeman. V Maďarsku vládne Orbán, v Americe Trump. Ti všichni mají jedno společné, v jejich seznamu sponzorů figurují ruské elementy. BBC nedávno zveřejnila zprávu o ruském sponzoringu Nigela Farage, jednoho z hlavních protagonistů kampaně za brexit.
Ale, nebylo by fér obviňovat všechny lidi, kteří zastávají jiný politický názor hned z kolportu s ruskou rozpínavostí. Vinu na šíření atmosféry strachu a frustrace mají jistě i jiné faktory. Tady bych citoval pana Havlenku ze Student Times, který hledá hlavní příčinu především v senzacechtivosti. Některá česká média vyrábějí ze všech zpráv za každou cenu dramata. Na druhou stranu to chápu. V době, kdy je na internetu k dispozici všechno hned a zadarmo, mají novináři těžký chlebíček. Když nedáte do nadpisu fráze typu umíráček, těžká rána, masakr motorovou pilou a tak podobně, lidi vám na to nekliknou. Poptávka vytváří nabídku a jelikož těmto výkřikům do tmy tak ochotně přitakáváme, nákaza se šíří dál.
Obrana proti té nákaze je jediná. Vlastně je to úplně jednoduché Zahájit protikampaň. Nijak agresivní, naopak, je třeba se obrnit trpělivostí. Vysvětlovat, vyvracet dezinformace, lži, uvádět argumentaci na pravou míru. Blogovat, mluvit s ostatními, psát glosy, posty na Twitteru, na Facebooku, kdekoliv jinde. Komentovat hlouposti. Čím více, tím lépe. Ovšemže s pokorou, ve stylu ”Nemusíte se mnou ve všem souhlasit, i já se určitě v lecčem pletu”. Hlavně, prosím, šiřte optimismus a dobrou náladu, byť byste byli sebevíc znechuceni současným stavem věcí. Chleba se láme teď, je na nás, jakou si připravíme budoucnost. Máme hodně co ztratit, ve skutečnosti na tom nejsme vůbec špatně. Pakliže se dříve za ideály humanity a spravedlnosti bojovalo se zbraní v ruce v zákopech a na barikádách, dnes si to musíme vybojovat jinak a jinde.
Web je naše kolbiště.
P.S. Troufám si odhadnout, že podobný lék by nám patrně ordinoval i pan prezident Havel, kdyby tu s námi ještě byl. Budiž mu věčná památka.