Možná to ani žádná víla nebyla. Nikdy jí neviděl tančit. Nikdy ji neviděl zahalenou v závoji. Přesto se od chvíle, kdy ji spatřil poprvé, nemohl zbavit dojmu, že mu vílu připomíná. Jestli se někde na světě, nějaká žena může vílám alespoň podobat, pak by si vsadil na to, že nejvíce se jim podobá právě ona.
A pak taky ještě jedna jiná osoba.
Od první chvíle věděl, že se do ní nemůže zamilovat. Nemůže ani pomyslet na to, že by se do ní mohl zamilovat. Nemohl ani teoreticky tu možnost připustit. Jednak už jednu ženu doma měl, žil s ní ve vzácně vyrovnaném, harmonickém a nebál by se říct, ve šťastném svazku manželském, který jak doufal a jak si kdysi před Bohem slíbili, měl trvat navždy a který byl požehnaný dvěma ratolestmi, a druhak ta víla, již se tak sveřepě bránil, aby mu nezamotala hlavu, byla shodou okolností žena jeho kamaráda.
Všemožně se snažil, aby se vyhnul tomu citu. Nastudoval si psychologicko-poradenskou příručku „Jak se správně nezamilovat.“ Také se utěšoval faktem, že přece by se podle moderních lékařských výzkumů měla po třicítce hladina hormonů uklidnit natolik, že by se už člověk neměl do nikoho bezhlavě zamilovávat. Láska v tomhle věku už jednoduše nebývá tak žhavá, jako když koluje v žilách dvacetiletých.
Sice bylo jeho srdce už tak přecpáno citem k jeho stávající, že se do něj nemohlo vejít ani zrnko citu dalšího, ale kdo ví. Ostatní muži ho totiž neustále varovali, ba i na základě vlastních zkušeností, že srdce mužovo v tomto ohledu nezná hranic. V tomto ohledu mají ženy jistou výhodu. Dokážou doopravdy milovat jen jednoho muže za život. (to jsem asi podcenil a tak raději svůj výrok koriguji: jen jednoho muže současně.)
Aby nic neponechal náhodě, prozřetelnosti nebo škodolibosti Amorova šípu, každý večer před usnutím, modlil se k panně Marii, aby se do ní, ani do žádné další víly už nikdy nezamiloval.
Jak už to tak bývá nejen v pohádkách, čím víc se snažil na ní nemyslet, čím víc se bránil tomu citu, který si jeho rozum neobjednal, tím častěji se víly, obecně, zjevovaly v jeho snech. Tančily lehce, zahaleny závojem. Čím víc se snažil vymazat její obraz ze své mysli, tím zářivějšími barvami byla vymalována v jeho paměti. Pořád ale ještě žila naděje, že něco tak nadpřirozeného, jako je víla, by zvýšenou náklonnost k něčemu tak ošklivému, jako je on, patrně nikdy neopětovala. Snad jí byl lhostejný.
A kdyby snad svůj zájem třeba jen v náznacích projevila, tisíckrát si ten okamžik představoval, stejně by jí musel říct, procedit se sebezapřením mezi zubama, že víly se nikdo nesmí dotýkat. Jinak prý že hrozí, že by se mu rozplynula před očima. Přesně tak, jak se praví v pohádkách.
Upozornění: Veškeré postavy tohoto příběhu jsou smyšlené a veškerá podobnost se skutečnými osobami je jen čistě náhodná.
Pro jistotu, aby předešel nedorozumění, vyhnul se podezření z utajování faktů a s vědomím, že přiznání je polehčující okolnost, to dal přečíst té, které by to asi dát přečíst měl…
…když dočetla, ještě chvíli nevěřícně civěla na zářící písmenka na monitoru, jako by snad ani nechtěla pochopit význam slov, ve které se skládají. Jako by nikdy ani nechtěla prožít tuhle chvíli. Po tváři jí začala stékat slza. Povzdechla si a lehce brutálním šepotem, mimoděk a jenom tak pro sebe poznamenala:,,Já ho zabiju.“
Pak si ale uvědomila, že autor stojí zrovinka za jejími zády a trochu s trémou očekává její bezprostřední reakci na daný text. Na jeho nejnovější blog. Otočila se, přísně mu pohlédla do očí a tentokrát o poznání hlasitěji zopakovala: ,,Já tě asi zabiju!“
,,Vždyť se podívej,“ namítl a něžně si opřel dlaně o její ramena, ,,schválně jsem tam napsal, že veškerá podobnost s reálnými postavami je jen čistě náhodná.“
A prstem umastil to místo na monitoru…
… jenomže, ženským tohle prostě nevysvětlíte…
… nejhorší bylo, že k tomu už nic dalšího nedodala. Rázně se zvedla ze židle, jako že mu to nežere a slzavým pohledem, zabodnutým očima rovnou do jeho duše, mu uštědřila němou výtku. Něco ve smyslu:,,Proč mi to děláš?“
Pak utekla do ložnice a práskla za sebou dveřmi.
Zůstal tam tiše stát, studené krůpěje potu orosily jeho čelo. Zvolna mu docházelo, že tentokrát to fakt přehnal. Zapomněl, že slovo má obrovskou moc. Dokáže ublížit víc než středověké mučící nástroje. A on že jí, ačkoliv nechtěně, opravdu ublížil.
A nebylo mu nic naplat, že víly existují jenom v pohádkách.
Dešťová víla v perexu je z liberecké ZOO.