Autorem výroku je Doc.Ing.Miloslava Král,Csc (kniha Věda a víra, str. 11).
Obávám se, že tento nešťastný názor je v populaci hojně rozšířen. Jistě se ale najde někdo, kdo s ním nebude souhlasit. Také já bych si dovolil s ním nesouhlasit. Níže jsem se pokusil shrnout své protiargumenty.
Jsou vjemy a pocity ostatních analogické těm našim vlastním?
Nikdy nikdo patrně nezjistí, jak přesně ostatní vnímají svět. Jak jim chutná třeba pomeranč, nebo jaká muka prožívají, když je bolí zub. Odpovědí vždycky byl, je a bude pouhý nepřesný odhad založený na předpokladu analogie. Odhad, který si ještě tak můžeme vzájemně upřesnit mezilidskou komunikací, zůstane navždy pouhým stínem jistoty.
Nemůžeme si být jisti ani tím, co si uvědomují ostatní lidé, natož abychom tvrdili, jak nebo o čem uvažují zvířata!
Richard Dawkins ve své knize „Blud boží“ exkluzivitě lidské sebereflexe oponuje argumentem, že delfín se pozná v zrcadle.
Sloni oplákávají své mrtvé. Všeobecně známý fakt, původně pocházející snad z pera dr. Karen McCombové z university v Sussexu a Cynthie Mossové z keňského Centra pro výzkum slonů. Proč by to sloni dělali, kdyby si neuvědomovali svou vlastní smrtelnost, vnitřní vědomé „já“?
Kdo někdy vlastnil psa, jistě rád potvrdí, že psi si svou osobnost uvědomují také velmi dobře.
Takže si to shrneme. Opice, sloni, delfíni, psi (a kočky také) se mohou psychologům pochlubit projevy své sebereflexe. Nesmíme zapomenout ani na koně. Je tedy sebereflexe výsadou savců, snad protože jsou vyzbrojeni ze všech živých tvorů nejrozvinutějšími mozky?
Kde leží hranice na mapě biologické nomenklatury Carla von Linné? Můžeme do kategorie tvorů obdařených sebereflexí zahrnout také ostatní obratlovce?
Já si myslím, že ano. Na Vánoce jsem z tradice vraždil kapra. Nechtělo se mu odejít, urputně se bránil. Poznal, že se blíží jeho konec. Nemohu se zbavit dojmu, že když jsem mu zasadil smrtelnou ránu, tak jsem si v jeho vyvalených očích mohl přečíst otázku: Proč?
I když kapr by se jistě nepoznal v zrcadle a jeho inteligence nedokáže asociovat odraz na hladině se svou vlastní identitou, pud sebezáchovy projevil dostatečně. Domnívám se, že právě pud sebezáchovy je jedním ze základních projevů sebereflexe. Každý živočich dobře ví, proč brání svou vlastní tělesnou schránku až do roztrhání těla.
Podle Freuda je pud sebezáchovy hlavní determinant chování a vývoje. Z hlediska psychologického významu je to ale vrozený instinkt.
Takže jestliže vše, co je řízeno větším nebo menším uzlíčkem nervů a projevuje pud sebezáchovy, disponuje nějakou formou sebereflexe.
A co trepka velká? Jednobuněční živočichové evidentně nemohou být vybaveni žádnými nervovými buňkami. Přesto se chovají zdánlivě instinktivně. Vědí, co mají kdy dělat. Jak hrát svou roli. Plavou si v senném nálevu, shánějí si potravu, a když to na ně přijde, rozdvojí se. Určitě ani trepka svou kůži (pardon buněčnou membránu) nedá zadarmo.
Ani bych se nedivil, kdyby se jednou vědecky prokázalo (definovalo), že sebereflexe je psychologickým průvodním jevem veškerého života.
Než se to stane, tak se zatím podívejte zvířatům do očí.
Vidíte v nich vnímající duši nebo tupost genetického stroje?