I když tento zápas se zubatou nakonec vždycky prohraje, musíme jí být vděčni alespoň za těch několik desítek let života navíc. Po staletích výzkumů si hravě poradí téměř s každým mikrobiálním soupeřem. Lidé již neumírají na kdysi smrtelné nákazy. Už jsme pomalu zapomněli na hrozby jako mor, TBC nebo neštovice. Mnohé nemoci se podařilo vymýtit úplně. Ve 20. století se sice objevily nová smrtelná onemocnění např. AIDS, ale i nejpesimističtější vize slibují nalezení léku na selhání imunity nejpozději do konce tohoto století. Metoda léčení by měla spočívat v deaktivaci enzymu, který je zodpovědný za proniknutí viru do napadené buňky. Snem všech virologů je úplně zastavit množení viru HIV v těle a tím zabránit propuknutí nemoci AIDS.
Dokonce i sen o léčitelnosti rakoviny získává reálnější obrysy. Jednoho krásného dne se nebudeme muset rakoviny bát. Klíčem k úspěchu může být také imunologie. Uměle nasazený virus označí nádorové buňky a imunitní systém se již sám postará o likvidaci rakovinového bujení. Ještě utopičtější vize slibují nasazení armády inteligentních nanobotů, která zničí jakýkoliv zhoubný nádor. Rakovina bude jako dětská rýmička. Z krabiček cigaret zmizí ono mnohokrát mediálně propírané: „Kouření může zabíjet“
Podle statistik je nejčastější příčinou úmrtí v Evropě selhání srdce. Na infarkt zemře každý šestý Evropan. Celkem asi 5 milionů osob ročně. Ale ani tato diagnóza již nemusí být definitivní vstupenkou do pekla. Transplantace srdce, ještě před třiceti lety považovaná za lékařský zázrak, se pomalu stává banálním chirurgickým zákrokem. Díky genetice časem odpadnou i starosti s přijetím transplantovaného orgánu imunitním systémem. Necháte si jej laboratorně vypěstovat z vašich vlastních buněk kostní dřeně.
Genetičtí„opraváři“ lidských těl budou zvládat vyměnit i další životně důležité „součástky“. Plíce, játra, ledviny, slinivku, tenké střevo. Na něco jsem zapomněl? Vždyť je to skoro všechno. Kromě mozku lze teoreticky povyměňovat celé lidské tělo. Věřím, že i transplantace mozku by byla technicky proveditelná. Z pohledu osobnosti by se pak spíše mluvilo o transplantaci těla k mozku.
Ani všechny „mechanické“ úrazy nemusí vždy končit tragicky. V určitém časovém úseku po nehodě je možno pacienta vyrvat ze spárů smrti resuscitací a pak jej libovolně dlouhou dobu udržovat v umělém spánku. Lidově pojmenovanému kómatu se odborně se přezdívá vegetativní stav. Lékařsky je definován jako nepřítomnost libovolného důkazu fungujícího sebeuvědomování, které lze pozorovat u člověka v bdělém stavu. Dále nepřítomnost jakékoliv reakce na smyslové podněty. Navzdory tomu mohou lidé v kómatu bez přístrojů dýchat, mají zachované všechny životní funkce. Dokonce střídají bdění a spánek a fungují jim kmenové reflexy.
Vyslovím teď hodně kacířskou myšlenku. Věřte mi, že jsem hodně dlouho dumal nad tím, jestli jí mám vůbec pustit do světa. Je mi upřímně líto takto trpících pacientů a jejich nejbližších. Nesouhlasím s eutanazií a rozhodně netvrdím, že by lékaři měli někoho přestat léčit. Vegetativní stav člověka v bezvědomí ale považuji za důkaz existence nehmotné části našeho Já. Česky řečeno duše člověka. Tak tedy, když je člověk v bezvědomí všechny jeho životně důležité orgány pracují. Všechno funguje normálně. Srdce tluče, neurony vysílají impulsy do svého okolí. Všechno se zdá být v pořádku. Ale není. Pacient by měl vstát a odejít domů. Minimálně by měl komunikovat, nebo alespoň viditelně reagovat na své okolí. Jenomže nekomunikuje, ani nereaguje. Vypadá to, jako by se vypnuly některé funkce šedé kůry. Lidské tělo řídí už jen vývojově nejstarší část mozku, trochu vulgárně přezdívaná plazí mozek, která zajišťuje pouze automatické a vegetativní funkce. Právě tato reakce je podle mého názoru důsledek toho, že duše opustila tělo.
Některé teorie chápou mozek nikoliv jako sídlo lidské duše, ale jako rozhraní mezi hmotným a astrálním tělem. Pro potřeby našich úvah v tom asi není rozdíl. Pokud nastane smrt, je přerušeno spojení obou rovin naší existence. Proto lékaři mohou v některých případech pomocí resuscitace dovést pacienta už jenom do stavu bezvědomí. Nic na tom nemění fakt, že si to duše ještě může „rozmyslet“ a vrátit ke své bývalé tělesné schránce. Třeba i po několika měsících.
Vývoj lékařských věd se určitě nezastaví, ani nezpomalí. Mnoho světových nemocnic je vybaveno přístroji, pomocí kterých lze zachovávat životní funkce člověka nekonečně dlouhou dobu. Bludný kořen nesmrtelnosti byl už určitě překročen. Ale za jako cenu? Děsím se budoucnosti, ve které bude významné procento populace našich pravnoučat uměle vegetovat na jednotkách intenzivní péče. A možná úplně zbytečně.