Náš výčet moderních scénářů zániku lidstva začíná rokem 2000 resp. 2001. Vzpomínáte? Zakončení milénia bylo samo o sobě natolik mystická záležitost, že se zrod takových hypotéz přímo nabízel. Skutečnost, že se završí druhé milénium po příchodu mesiáše, byla dávána do přímé souvislosti s jeho předpovídaným návratem a s následným sledem událostí popsaných ve Zjevení Janově. Jak je všeobecně známo, v poslední kapitole křesťanské Bible bylo předpovězeno, že druhý příchod mesiáše s sebou přinese apokalyptické události. Nikde se ale v knize knih výslovně neuvádí, kdy se tak má stát, ani po kolika letech, staletích či miléniích se má Kristus vrátit. Dvě tisícovky let byly vysněným údajem lidí, co vymýšlí konce světa-apokalypsofilů. Navíc rokem Ježíšova narození není, jak by se mohlo na první pohled zdát, rok nula, ale historikové jej posunuli už na rok 6 před Kristem. To by ovšem znamenalo, že v roce 2000 měla být civilizace podle těchto hypotéz již 6 let historií. O rok před tím, jako generálku, si apokalypsofilové vymysleli globální selhání všech počítačů způsobené přechodem na 2 kilový rok (anglicky Y2K). Jak k tomu dospěli? V devadesátých letech se kvůli předpotopnímu hardware šetřilo každým bitem a tak se šetřilo i devatenáctkou v letopočtu. Datum se ukládal ve pouze ve tvaru dd-mm-rr. Proto se s přechodem na rok 2000 očekávali problémy. Jednak kvůli nejednoznačnosti takového zápisu, 01 mohlo znamenat 2001 ale také 1901, 1801 apod. a druhak pro nemožnost zadat hodnotu pro rok vyšší než 99 respektive 1999. Kvůli takové malichernosti se začala šířit mediální panika. Předpovídané výpadky elektroniky v klíčových strategických odvětvích měly způsobit celosvětový chaos. A když je chaos, strašili nás mnozí, tak může nastat i konec světa. Nakonec naštěstí nenastal. Na druhou stranu se dobře prodávaly IT komponenty označené marketingovým logem „Y2K compliant“.
Na Nový rok 2001 jsme si všichni živi a zdrávi oddechli, avšak ne na dlouho. Blížil se květen 2003, ve kterém se, podle starých Sumerů, měla Země srazit s planetou Nibiru. Astronomové již dlouho dopředu hlásili, že se k nám žádné takové kosmické těleso ani z daleka neblíží, a tak se k nám žádný osamělý poutník na své cestě Sluneční soustavou přiblížit ani neodvážil. S křížkem po funuse se apokalypsofilové káli, že prý udělali chybu ve výpočtech. Osobní návštěva Nibiřanů (s celým gruntem) byla nakonec odložena až na rok 2013. Tehdy. Teprve nedávno bylo toto datum znovu posunuto a to na rok 2012. Asi aby bylo kompatibilní s koncem světa podle mayského kalendáře. Zřejmě to pak působí věrohodněji, když se na takové předpovědi „nezávisle“ shodnou dvě starověké civilizace, navíc každá z jiného koutu planety.
Asteroidy asi zůstanou navždy vděčným tématem apokalyptických vizí. Nutno podotknout, že Země se s některými z nich skutečně občas srazila. Ve Sluneční soustavě se to totiž podobnou havětí jenom hemží. Navíc ve vakuu se letícím tělesům nedostává tření a tak zde panují šílené rychlosti. Rychlosti převyšující rychlost vystřelené nábojnice. A tak i kosmické tělísko o průměru pouhých pár desítek metrů, což je v měřítku vesmírných velikostí větší prachová částice, může způsobit doslova paseku podobnou té, jaké jsme byli svědkem začátkem minulého století na Sibiři při dopadu tunguzského meteoritu. Meteority jsou také hlavním podezřelým v kauze vyhynutí dinosaurů před 65 milióny lety. Předmětem doličným je mexický kráter Chicxulub, údajně vyhloubený dopadem nějakého takového, obřího kosmického, šutru. Kdo ho viděl, dá mi za pravdu, že to musela být veliká hyba. Kráter má průměr 180 kilometrů. A to ještě zdaleka nebyl největší impakt v dávné prehistorii Země.
Víte jak vznikl Měsíc? Běžné planety terestrického typu tak velký satelit nemívají a vzhledem k slabosti gravitačního pole snad ani technicky mít nemůžou. Některé méně obligátní astronomické prameny dokonce hovoří o dvojplanetě Země-Měsíc. Takže: hypotéza Velkého Impaktu hlásá, že se kdysi se zárodkem naší modré matičky tečně srazilo něco srovnatelně velkého. Polibkem srážky se smísila, na místo slin, láva. Část hmoty zůstala součástí Země a část setrvačností poodletěla kousek dál. Po čase gravitace z těchto zbytků uplácala kuličku. Měsíc je tedy synem matičky Země, téměř doslova,protože část své hmoty vyrval z lůna naší matičky. Této události možná také vděčíme za střídání ročních období. Srážkou bylo započato klimbání zemské osy. Podobný taneček u ostatních planet sluneční soustavy rovněž nepozorujeme a toto je jedno z možných vysvětlení jeho příčin. Můžeme děkovat prozřetelnosti, že je to příběh více než 4,5 miliardy let starý. Takovou srážku by pozemská biosféra patrně nevydýchala.
V dohledné době se srážky s tělesem takových rozměrů obávat nemusíme. Planeta Nibiru na dohled není a účelovost zoufale vytvořené teorie o její hodně výstředně eliptické dráze snad prohlédne každý školáček. Na nebe pořád někdo zírá, pořád se v něm někdo šťourá dalekohledem. Máme celkem jistotu, že na nás řítící se objekt včas spatříme a troufám si doufat, že naše technologie je už dostatečně dospělá na to, abychom mohli vychýlit dráhu kosmického projektilu ráže 100 až 10000m. Navíc kulečníkový stůl solárního systému je natolik obrovský a Zeměkoulička natolik subtilní, že další teč s podobně velkým tělesem je matematicky docela nepravděpodobná.
Daleko větší hrozbou pro pozemský život představují gamazáblesky. Vysokoenergetické pulsy elektromagnetického záření generované výbuchem supernovy. Představte si, že by někdo strčil naší planetu na několik minut do mikrovlnné trouby. Vesmírem běžně prosvítají ještě mnohem mikrovlnější a mnohem více energičtější záblesky než ve zmiňovaném kuchyňském spotřebiči. Podstatné je, že jejich zdroje byly doposud dostatečně vzdálené. Gamatsunami se smrtícím účinek, která by nás mohla ohrožovat na životě, by musela vzniknout explozí supernovy nejdále v okruhu 3000 světelných let. Takový záblesk by určitě nebyl pozorovatelný s dostatečným předstihem. Když už bychom se na něj dívali, tak už by na nás svítil a tím pádem by už bylo pozdě začít vymýšlet nějaké kosmické gama stínění. Vědci bohužel ani nemají tušení, jako bychom se takovému ozáření mohli bránit. Zbývá nám jen doufat, že se takový scénář nikdy nenaplní. Znovu nás může uklidnit nízká míra pravděpodobnosti, že by nás takový impuls mohl někdy zasáhnout.
Další apokalypsu by údajně mohl způsobit energetický kolaps vesmíru. Absolutní nula nyní nastavená na teplotu -273,15°C by při něm klesla ještě níž. Fyzikální historikové předpokládají, že vesmír ve svém raném období, tj. v prvních okamžicích po velkém třesku taková podchlazení již několikrát absolvoval. Vděčíme jim za vznik čtyř světových sil, všech částic a vlastně za kompletní sadu fyzikálních zákonů. Ti, co fyzice opravdu rozumí, nás neustále ujišťují o tom, že vesmír je dostatečně stabilní na to, že by takový kolaps v příštích miliardách let nastat neměl, ale šeptem mezi zuby dodávají, že teoreticky možný je a že je taková možnost dokonce matematicky vypočitatelná. Dodejme jenom, že fyzikové neznají podstatu 70% složení vesmíru, protože neznají podstatu temné hmoty a energie. To jsou pak všechny výpočty abstraktní, že? Nicméně i této skutečnosti se chytli vypočítavý apokalypsofilové a ku příležitosti otevření obřího urychlovače částic LHC v roce 2007 přišli s další hypotézou konce světa. Experimentální kolize částic v tomto laboratorním zařízení měly energetickou stabilitu vesmíru narušit a vyvolat tak následný energetický kolaps celého hyperkosmu. Jak sebestředné a chvástavé! Veškeré lidstvo totiž celkově nedisponuje ani miliardtinou miliardtiny porce energie, která by takovou reakci mohla vyvolat. Navíc podobné srážky, jaké jsou simulovány v LHC, jsou údajně ve vrchních vrstvách atmosféry na denním pořádku. Konec světa se naštěstí ani tentokrát nekonal a v této souvislosti ani nikdy konat nebude! V Large hadron collidoru částice kolidují vesele dále a nikdo se již nad tím mediálně nepozastavuje.
Scénáře zániku lidstva, které jsem doposud uvedl, byly s přimhouřením obou očí jakž takž postaveny alespoň na teoreticky nějakém základě. Ty další, co přišly po nich, byly už na první pohled hovadiny. Věříte na smůlu přinášející pátek třináctého? Věříte na nešťastná čísla? 6.června 2006 bylo přímo ďábelské datum. Ve zkráceném zápise tři šestky. 666. Lucifer měl vystoupat z pekel a převzít vládu nad planetou. Vysloveně pohádka. Proč by ale čekal na 21.století? Proč už by tak neučinil dříve, třeba 6.6.1906, 1806…anebo 6.6.6, v čistém to trojšestkovém datu?
Do stejné kategorie řadím i nejčerstvější konec světa spojený s koncem mayského kalendáře 21.prosince 2012. Jestli Mayové předvídali konec vlastní civilizace, tak se dost netrefili. Jestli předpovídali konec naší, proč nepoužili gregoriánský kalendář? Ve skutečnosti o žádném konci světa snad ani nehovořili, jak by se hodilo do krámu jedněm tvůrcům jednoho kasovního trháku. Jestli něco mayští šamani věštili, tak jenom konec jedné historické etapy. Mayský kalendář musel vzniknout před rokem 1521. Pět set let se mi zdá jako dostatečně dlouhý časový interval na to, aby indiáni neměli ani chuť se tak vzdálenou budoucnosti zaobírat. Kdyby nebyla bývala mayská civilizace zanikla, předpokládám, že nejpozději do roku 1950 by sepsali kalendář nový, platný pro další časový úsek.
To je asi všechno. Kromě několika proroků z Ruska, Holandska nebo Rumunska o žádné jiné předpovědi konce světa nevím. Svým výčtem jsem nechtěl vzbudit paniku. Skutečně reálných hrozeb existuje dost na to, než abychom si ještě přivymýšleli některé další a zbytečné. Nic netrvá věčně, ani člověk nebude existovat navždy.
Závěrem nabídnu téma k zamyšlení. Ačkoliv si je každý člověk vlastní smrtí téměř jist, zánik lidstva si podvědomí každého z nás odmítá připustit. Tolik nepřijatelná je ta představa, i kdyby třeba dalece přesahovala časový horizont našich životů. Jedná se o geneticky vnucený kolektivní pud sebezáchovy, nebo jsou naše duše nesmrtelné a počítají s dalším vtělením? My věřící v tom máme celkem jasno. Bůh nás před všemi mysltelnými konci světa ochraní.