Občas otočil oči v sloup, aby mohl líp číst ve svý paměti.
Viděl to úplně jasně. Jako kdyby se to stalo dnes. Před několika hodinami. Zážitek se mu nesmazatelně vryl do duše. A to prý není žádnej mystik. Vzpomínka na tu událost se mu vrací po celá desetiletí. Spolu s obrazem ženy, která mu později zkřížila cestu. Jeho ,,kamarádka” zrovna v tu dobu jela s rodičema na chatu. Usnula v autě a zdálo se jí o padajícím kříži a vyděšeném chlapci, který se k němu skláněl a který si s posvátnou úctou prohlížel žulové střepiny. Zíral na ně, jakoby v dlaních držel úlomky kostí svatých.
Neuvěřitelný příběh, jako vystřižený z brakového filmu, že? Jenže skutečný. Prý si byli souzeni. Prý na sebe čekali několik životů. Měla se mu stát osudovou láskou, ale nakonec se jí nestala. Byla o mnoho let mladší a tak se osud nenaplnil. Nad láskou zvítězil rozum. Tu jedinou noc, kterou spolu strávili, si ale vyprávěli stejný příběh. Každý z jiné strany.
Mráz jim při tom běhal po zádech.
Přemýšlel jsem o spadlém kříži v noční tramvaji cestou domů. Uvažoval, jestli bych měl uvěřit v pravdivost celého vyprávění. Ovšem, kříže z kostelů nepadají každý den. Hlavu jsem měl plnou osudových lásek a mystických okamžiků. Není divu, že jsem zapomněl vystoupit a jednu stanici přejel. Náhoda první. Normálně se mi to fakt nestává. Byla teplá letní noc a tak jsem se rozhodl nečekat na zpátečku a dojít tu jednu stanici pěšky. Temné a opuštěné jsou noční zákoutí čtvrtí starých činžáků. Zpívají o krvi obětí loupežných přepadení. Vážím devadesát kilo, tak jsem vyladil citlivost sluchu na maximum a hrdinně vyrazil.
Cestou ze tmy ke světlu.
Když jsem procházel polorozpadlou ulicí, kde se podle pověr potulují loupežníci, ještě více jsem zbystřil smysly. Pach již zavřené hospody umocňoval atmosféru podsvětí. Sytě žluté světlo pouličních lamp divně prodlužovalo stíny. Podvědomě jsem zrychlil krok.
Náhle jsem ji spatřil. Stála na druhé straně ulice. Nádherná jako anděl. Dlouhé světlé vlasy, jemný obličej, dokonalý tvar těla. Vím, že se to nehodí, ale nezakrytě jsem si jí prohlížel. Úplně mi uchvátila. Úzkost a mystika, kterýé jsem měl ještě před chvílí plnou hlavu, její přítomností vyprchaly a na okamžik se stala magickým středem mého světa ona. Nikam nepospíchala. Jakoby ani na nikoho nečekala. Kdybych nevěděl, že se s ní setkávám poprvé v životě, myslel bych si, že tam čeká na mne. Náhoda druhá.
Jakoby všechny události předešlého večera směřovaly k jedinému okamžiku. Mystika spadlého kříže mě (snad)měla psychicky připravit na setkání s ní.
Byla to moje krev, která měla být tu noc prolita a nakonec prolita byla. I když směšně malicherným způsobem. Ze starého zrezivělého plotu mezi domy trčel drát. Škrábl jsem se o něj do hřbetu ruky. Náhoda třetí.
Vypadalo to, jako bych se lekl. Zastavil jsem se a zíral na první kapky krve, které mi vyráželi z drobného dlouhého šrámu. Dívka z druhé strany ulice mezitím přišla ke mně a oslovila mě. Zeptala se, zda a proč jsem se lekl. Ukázal jsem jí svoje zranění a ona se mé ruky něžně dotkla. Kapičky krve jako by zmrzly a dalším se už na vzduch nechtělo. Rána to nebyla nijak hluboká. Krvácení ustalo.
V tu chvíli se mi chtělo věřit, že ho zastavila ona.
Pak se mi vtíravím tónem zeptala, jak se jmenuju a kam jdu. Svoje odpovědi jsem odbyl. Nechtěl jsem se s ní moc vybavovat. Krásné ženy mě obvykle v těchto pozdních hodinách neoslovují. Je to děvka, pomyslel jsem si. Možná byla tak i namalovaná a oblečená. Zdání znásobila její krátká sukně. Přiznám se, že mě na okamžik zalila touha blíže odhalit tajemství jejího těla. Snažil jsem se ale svoje pudy potlačit. Vzpomněl jsem si totiž, že mi doma spí můj vlastní anděl, který pro mě celý den dýchal. A pak taky ctím věrnost manželskou.
Moralista ve mně chtěl téhle ztracený duši uštědřit lekci. Chtěl jí o tom všem říct. Vyprávět o spadlém kříži a spícím andělovi, aby i ona zatoužila prožít svou osudovou lásku. Bylo mi jí líto, že se musí prodávat. Chtěl jsem jí vrátit životu z temné cesty na tržišti těl. Nakonec jsem se rozhodl jí přednášky ušetřit. Kdyby byl můj úsudek chybný a já se v ní zmýlil, celá situace by vyzněla hrozně trapně. Styděl bych se za sebe. Přece jenom indície prostituce tak jasné nebyly. A i kdyby, nezasloužila by si, abych jí uděloval lekce. Byla ke mně docela milá. A bůhví, jestli by mě vůbec poslouchala.
Snad si přečetla moje myšlenky, snad to na mě poznala. Nálada se jí náhle změnila a radost vyprchala z jejích očí. Nebo možná jenom vycítila nezájem z tónu mých odpovědí. Už se dál nevyptávala a po chvíli hlasitého ticha mě nechala odejít.
Zkoušku jsem zvládl. Byl jsem na sebe hrdý. Odolal jsem pokušení. Po několika krocích jsem se za ní ještě naposled otočil. Poslední zoufalý pokus ďábla namočit mě do tělesného hříchu. Smutně se za mnou dívala. Zdálo se mi, že jí po tváři stéká slza, ale byl jsem příliš daleko na to, abych si tím mohl být jist. Stejně jsem už překročil hranice nezvratnosti svého rozhodnutí. Nešlo se vrátit a ani se mi nechtělo.
Ještě nějakou chvíli potom jsem se vznášel na bludné vlně sebeuspokojení. Chválil jsem se, že jsem neporušil slib věrnosti, že jsem nezradil svou ženu, že i dnes můžu usínat bez výčitek svědomí. Co když ale bytost mého nočního setkání opravdu nebyla děvka? Duši mi náhle zaplavil zmatek. Kde se v nás bere ta tupost soudit ostatní podle předsudků? Co když to byla jen obyčejná holka vracející se domů třeba z divadla? Co když jsem opravdu potkal anděla, který mi měl ukázat cestu životem, nebo mě přišel před něčím varovat? Častokrát, když nemůžeme najít odpovědi na otázky, na které se rozumem najít nedají, prosíme prozřetelnost o radu. A když se nám konečně dostane té milosti, tak ani v sobě nenajdeme dostatek trpělivosti si ji vyslechnout. A anděla, který nám ji přišel zvěstovat, ještě tak trapně zostudíme. Jak ho ale máme poznat srdcem kamenným? Uprostřed země ateistické, plné padlých křížů?