Když 4. října letošního roku Evropský parlament schválil pařížskou klimatickou dohodu, ještě nikdo netušil, že to bylo vlastně úplně zbytečné. Po měsíci a týdnu bohužel zvítězil v amerických prezidentských volbách kandidát, který emisním limitům není příliš nakloněn. Donald Trump se během kampaně nechal slyšet, že po svém případném zvolení shodí dohodu ze stolu, protože prý globální oteplování neexistuje. Celý problém s klimatem si vymysleli Číňané jako sabotáž americké energetiky. A protože i populisté občas musí plnit své předvolební sliby, splní alespoň ty, jejichž splnění je nebude stát mnoho námahy. Takže musíme bohužel konstatovat, že nás na planetě Zemi čeká pořádné dusno.
Spojené státy spolu s Čínou, Indií a Kanadou patří mezi největší světové znečišťovatele ovzduší. (Mimochodem také Čínu bylo obtížné přesvědčit, aby se k dohodě připojila, neboť se údajně čínské politické špičky domnívali, že mýtus o globálním oteplování si vymysleli američtí imperialisté). Pokud někdo z těchto velmocí od dohody odstoupí, můžeme předpokládat, že ostatní jej budou následovat a jelikož tahle čtyřka dohromady produkuje více než 70% skleníkových plynů, zbytek světa si může omezovat emise jak chce, jeho snaha bude celkem marná.
Osobně si ale myslím, že ona dohoda by klimatický problém stejně nevyřešila. Ano, nepopírám, klimatická změna je nejzásadnější zahraničně-politickou výzvou naší doby. Lidská civilizace uvařila matičce Zemi smrtící koktejl skleníkových plynů. Berte to jako fakt, totiž, vědecké kapacity se už nedohadují, zda je nebo není relevantní hovořit o globálním oteplování, ale o kolik stupňů a v jakém časovém horizontu stoupne průměrná teplota planety a jaké hrůzy ekologických katastrof nám to asi přinese.
Na Pařížské konferenci, která se konala loni v prosinci, to dlouho vypadalo, že se zase nic nedohodne. Světový vládci se nakonec po dlouhém dohadování dohodli, že se přece jenom něco děje a že by se to mělo začít řešit a že by se alespoň na něčem dohodnout měli. A aby to moc nebolelo, dohodli se alespoň na dlouhodobém snižovaní emisí skleníkových plynů. Slovo dlouhodobé je v tomto ohledu podstatné. V praxi to mělo znamenat, že se zpočátku bude snižovat málo, a za nějakých 20 možná 25 let se bude snižovat (možná) trochu víc. Rozuměno, až si ti, kteří jsou momentálně u koryta, stihnou dostatečně nahrabat. Dodržení závazků z dohody plynoucích ale nemělo být nijak vymahatelné, protože se správně očekávalo, že jinak by tu dohodu světoví vládci rovnou smetli ze stolu. Rozvojové země (používá se ještě vůbec ten termín, abych někoho neurazil?) se beztak nechaly slyšet, že budou snižovat emise, jen když jim to bude západ finančně kompenzovat.
Co naplat, bohatí lidé chtějí být bohatí, na ničem jiném jim nezáleží. Totiž lidé, kteří mají tu moc a mohou otočit těmi správnými kohoutky a tu zkázu zavčas zastavit, budou klidně žít v bunkrech nebo ve skafandrech, hlavně, když budou vlastnit tučná konta. Nic je nezastaví, půjdou si za svým cílem, tak říkajíc přes mrtvoly.
Ale údajně je to prý stejně jedno. I kdyby to bylo dopadlo úplně nejlíp, jak by mohlo, kdyby se bývaly byly ty emisní limity dodržovaly, ničemu by to výrazně nepomohlo. Už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Bludný kořen ekologické zkázy jsme již překročili, už nám údajně nepomůže ani, kdyby se produkce skleníkových plynů naráz úplně zastavila. Už je prostě toho svinstva v ovzduší moc, nepomůže nám ani svěcená voda. Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře dávno překročila únosnou mez. Zdaleka největší podíl v koláči skleníkových plynů má totiž právě CO2. Wikipedie uvádí 55 %; více zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sklen%C3%ADkov%C3%A9_plyny
Ložiska uhlovodíků – fosilní paliva, která miliony let dřímala pod povrchem, byla vytěžena a spálena. Nikdo a nic je nedokáže vrátit zpět. Ani kšeftování s emisními limity by na tom nic nezměnilo. Musíme na to jít jinak, tak říkajíc od lesa Způsob, jak vytěžit CO2 z atmosféry a poslat ho zpátky pod povrch ale známe už dávno. Ten spásný proces se jmenuje fotosyntéza. Matka příroda by si s tím pravděpodobně poradila sama, trvalo by to ovšem tisíce let, možná miliony let, než by se hodnoty koncentrace CO2 vrátily do normálu. Tolik času ale nemáme.
Co ale k dispozici máme, jsou technologie. Viděl jsem prototypy čističek vzduchu, které zachytávají uhlíkovými filtry CO2, rozloží je na uhlík a kyslík(O2). Vtipně vypadají jako uměle vyrobené stromy. Vyvinul je team bostonského design studia, které si říká SHIFTBoston.
https://www.washingtonpost.com/news/innovations/wp/2016/01/06/the-quest-to-hack-trees-and-beat-climate-change/
Jeden z jeho zaměstnanců Kimberley Poloquin říká, že by čtvereční kilometr osázený prototypy těchto umělých stromů, mohl z kubického kilometru vytěžit až 4 miliony tun uhlíku za rok, přičemž druhým dechem dodává, že potřebujeme eliminovat 6 miliardy tun CO2 do roku 2050. Spočítal jsem, že do čtverečního kilometru by se jich mohlo vejít tak 5 tisíc. V tom případě bychom potřebovali cca 220 tisíc takových čističek vzduchu. Plán je to krásný, jenže jak bostonští enviromentalisté upozorňují, bylo by to velice drahé. Jeden takový umělý strom prototyp vyjde na 350000$ a i když se cena sériovou výrobou pravděpodobně sníží, bude to chtít pořádný balík. A jsme zase u toho, co jsem říkal o bohatých lidech, platí bohužel i v tomto případě. 77 miliard dolarů vám na záchranu světa nikdo nedá.
Měl bych lepší nápad. Vlastně není můj, jeho autorem je A.C.Clarke. Pamatujete si na něj? Objevil křišťálovou lebku, vymyslel komunikační satelity a napsal knížku Vesmírná odysea 2001. V ní se zhruba na padesáté stránce rozepisuje o tom, jak asi bude v blízké budoucnosti vypadat produkce potravin pro obyvatele, kolonizátory Měsíce, cituji:
Základna tvořila uzavřený systém jako malý fungující model Země, a všechny životně důležité látky se vracely zpět do téhož cyklu. Ovzduší bylo čištěno v rozlehlém „skleníku“ – ve velké okrouhlé místnosti ukryté mělce pod měsíčním povrchem. Pod planoucími lampami za noci a při filtrovaném slunečním světle za dne tu rostly hektary robustních zelených rostlin ve vlhké a teplé atmosféře. Byly to speciální mutace vypěstované tak, aby obohacovaly vzduch kyslíkem a současně jako vedlejší produkt posloužily za potravu. Více potravy se ovšem získávalo chemicky a kultivací řas. I když zelený kal obíhající metry a metry průhledného potrubí by byl sotva zlákal labužníky, biochemici jej dokázali proměnit na kýty a řízky, v nichž by jen skutečný odborník dokázal odhalit napodobeninu.
Geniální, co říkáte? Přesně nějaké takové zařízení totiž potřebujeme. Vytěžit hlavní skleníkový plyn, využít ho jako surovinu pro výrobu potravin. Zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou. Totiž, jistě se mnou budete souhlasit, že dalším palčivým problémem civilizace je přelidnění. Právě teď žije na planetě zemi něco přes 7 miliard lidí. Odhaduje se, že v roce 2037 nás bude 9 miliard. Jak nakrmit tolik hladových krků?
Populace roste po exponenciální křivce a až dosud se lidstvu podařilo potravinový problém vždy vyřešit. Agronomové vždycky dokázali přijít s něčím novým, ať už to bylo v minulosti guáno, dusíkatá hnojiva, nebo v poslední době geneticky modifikované potraviny, vždycky se podařilo skokově zvýšit produkci potravin a udržet tak krok s populační explozí.
Jak ale postupovat dál? Půda je vydrancovaná, kvalitní ornice je málo, pořád ubývá a nová se tvoří 200 let. Životní prostor kuřat ve velkodrůbežárnách již dále zmenšovat nelze. Domnívám se, že lidstvo stojí na prahu syntetické výroby potravin a v tomto bodě bych navázal na sira Artura. Chce to jen vypěstovat speciální mutace řas, které by rozkládaly CO2, tím nás zbavily toho ohavného problému s klimatickými změnami a zároveň by nám (jako vedlejší produkt) posloužily jako potraviny. Člověk se nažere a planeta zůstane celá. Výroba potravin je odjakživa dobrý kšeft, investice se jen pohrnou. Hladových lidí je hodně, oxidu uhličitého k odbourání taky dost, mohlo by se to rozjet ve velkém. Ani to není nic utopického, genetici jsou kluci (a holky) šikovný, určitě by se s tou výzvou vypořádali se ctí. Již přece disponujeme širokou plejádu geneticky modifikovaných kukuřic, pšenice, rýže ba dokonce světélkujícími mořskými koníky.
Zbývá ještě dořešit otázku přeměny zeleného kalu obíhajícího metry a metry průhledného potrubí, v globálním měřítku kilometry a kilometry, jež by sotva dokázaly zlákat labužníky. Jak to přeměnit na řízky a kýty, v nichž by jen skutečný kulinář dokázal odhalit napodobeninu? Světe div se, divil by se i A.C.Clarke, ale i na to již máme na prahu jednadvacátého století technologie. Biochemici si hlavu lámat nemusí. Slyšeli jste už někdy o 3D tisku potravin? S 3D tiskem se dají dělat kouzla a čáry, to byste se nestačili divit. A že se vám jako mě zdá nepravděpodobné, že byste něco takového dokázali pozřít? Časem si zvyknete. Přineslo by to celou řadu výhod, čarodějové marketingu by vám to už nějak vysvětlili. Mohla by se kupříkladu návazně na to vybudovat infrastruktura. Do kuchyně by vám trubkama tekl nejen plyn a voda, ale i suroviny pro 3D tisk potravin. To by byla paráda. Odpadlo by to otravné každodenní nakupování, vaření, mytí nádobí. Jídlo byste si de facto mohli stáhnout z internetu. Až se vás manželka jednou takhle v patek večer zeptá, co má vytisknout k nedělnímu obědu, přijedou mladý…
Dovedete si to představit? Já docela ano. Když se to vezme kolem a kolem, limitně se to blíží k utopii pečených holubů létajících přímo do huby. Vegetariáni budou jásat. Hladomor se navždy stane přízrakem minulosti a klasické potraviny, jak je známe dnes, se třeba jednou stanou bio-luxusem pro globální elity. A pak se mezi obyčejným lidem bude říkat, ať si ti zbohatlíci dál žerou nečisté produkty, vyrostlé na poli z mazlavého bláta. Ať si klidně dál žerou prasata válející se v bahně, smradlavé dementní kury domácí, tupý dobytek hooovězí. Fuj!