V mládí se mi někdy stávalo, že jsem přeceňoval vliv jednotlivce na běh událostí dvacátého století. Svým rodičům a prarodičům jsem vyčítal, jak mohli například dopustit, aby v únoru roku 1948 ve volbách zvítězila KSČ, jak se mohli bez boje podvolit mnichovskému diktátu v roce 1938 anebo ruské okupaci v roce 1968
Převratné události se samozřejmě nevyhýbají ani 21.století. A až se mě třeba jednou vnuci zeptají, dědečku co jsi dělal v roce 2016 po tom brexitu, proč jste nechali tu Evropskou unii padnout, jak jste to mohli dopustit, chtěl bych jim hrdě odpovědět, že jsem dělal všechno proto, aby se to úžasně spojenectví evropských národů nerozpadlo. Udělal jsem to a to a to….
Jenže ono je to těžké, vždyť co můžu udělat víc, než hlasovat pro setrvání Česka v EU? V případě brexitu jsem nemohl ani to. A přece snad něco udělat lze. V souvislosti s brexitem se z tábora poražených ozývaly hlasy, (a dodnes ozývají), že zvítězila lživá kampaň, nepodložená či dokonce pokřivená argumentace. Zvítězila frustrace, chuť bořit, blbá nálada, jak by řekl tatíček Havel, kdyby se toho byl býval dožil. Nejseš s něčím spokojen, něco tě trápí? Hlasuj pro vystoupení, vote leave.
Bohužel to není výlučně britský jev. Podobné stesky slýchávám i v českých médiích, nebo dokonce z úst mých kolegů, přátel, nebo rodiny. Proti euroskepticismu se nedá bojovat jinak, než vše znovu a znovu trpělivě vysvětlovat a to bude a je i moje mise, moje troška do mlýna. Některé pravdy je třeba opakovat donekonečna.
Předně vystoupit z Evropské unie není dobrý nápad a pro Českou republiku to platí dvojnásob. Je to nejlepší způsob jak si podřezat větev. Zdaleka nejsme tak významní jako Británie, nemůžeme se opřít o nerostné bohatsví jako Norsko a ani nejsme bankovní velmocí jako Švýcarsko. Jsme proexportně zaměřenou ekonomikou, 80% vývozu jde do států unie, ale je to jen taková znouzecnost, totiž, chci říct, povětšinou jsme subdodavateli dílčích částí, nebo montovnou, takový jako přicmrndávači ve službách nadnárodních koncernů. Nenabízíme nic vyjímečného. Dovedu si představit, že kdybychom vystoupili z evropského trhu, byly naše produkty a služby vcelku rychle a bezbolestně nahrazeny jinými. O aktuální prosperitě, loňském a letošním ekonomickém růstu bychom si mohli nechat jen zdát a ministr financí, ať by tam v té době seděl Babiš nebo Kalousek, by musel přistoupit k drastickým škrtům, na platech státních zaměstnanců a určitě také na penzích, protože prostě by státnímu rozpočtu vypadla podstatná část položek v kolonce příjmy.
Pracuji v obchobní společnosti a dobře vím, že v rámci vitřního trhu by se ona díra zalepit nedala ani náhodou, protože na malém českém rybníčku operuje mnohem více rybářů než je v něm ryb. (myšleno povětšinou čínských, polských a jinonárodnostních rybářů). Sen o české ekonomické soběstačnosti je jen chiméra, která nemá v historii precedens, měřeno snad od dob Přemyslovců, jestli někdy vůbec.
Czexit by nám také například zdražil potraviny, protože, jak známo Evropská unie velkoryse dotuje zemědělce a ti jsou pak s to prodávat své produkty pod cenou. A navíc, česká pole jsou rozprodána Agrofertu, osazena řepkou , některé zdroje hovoří dokonce až o pětině, a přičemž nelze očekávat, že by se Agrofert smiloval a byl ochoten svůj bussiness propmtně přeorientovat na potraviny. Kdo ví, jestli by to vůbec bylo možné, pro pěstování řepky se totiž používají méně nezávádná hnojiva, které kontaminují půdu na staletí dopředu. Takže bychom dál museli kupovat polské a španělské potraviny, ovšem po czexitu už s dovozním clem.
A jestli si někdo myslí, že se tím, že se rozpadne EU vyřeší globální migrační krize, nebo že se snad uprchlíci nebudou mít o Evropu jednotlivých samostatných států zájem, ten se nejspíš plete. Zkusme si představit, že by neexistovala EU, neexistoval schengen a například Německo minulý rok zavřelo hranice. Nedomnívám se, že by kvůli tomu migrační vlna zeslábla, jediný rozdíl by byl v tom, že by nejen německá, ale i česká imigrační zařízení praskala ve švech. Letos migrační vlna tak silná není, zatím, protože EU uzavřela dohodu s Tureckem. Uzavřelo by Turecko takovou dohodu s jednotlivými státy? Třeba s Českem?
Nechci, aby to vypadalo, že se domnívám, že bychom měli žít ve společném evropském domě z nutnosti, neboť je z principu založen na dobrovolnosti a to je něm to nejzajímavější. Proto není relevantní srovnávat unii s bývalým sovětským blokem, Varšavskou smlouvou, ani hasburskou monarchii. V Evropské unii jsme ostatním členům rovnocennými partnery. Státní útvary, tak jak jsme je znali, se historicky neosvědčily a je dobře, že pomalu zanikají. Ať chceme, nebo ne, otěže obchodu a průmyslu už netřímají v rukou ministři vlád, dokonce ani ne evropští komisaři, ale nadnárodní korporace. Éra samostatných státních útvarů, tak jak jsme je znali z dob před unií, pomalu odplouvá do historie. Není, kam se vrátit.
Význam Evropy na hřišti globalizace slábne a vrátime-li se do komůrek samostatných státečků, nebude to lepší. Hlavními světovými hráči a dominantními silami zůstávají Spojené státy americké a v 21.století k nim přibudou Čína, Brazílie, Indie, možná Rusko. Evropa s nimi udrží krok jedině, pokud se bude integrovat, spíše, než když se bude rozdělovat. Všechno zlé je k něčemu dobré, a protože Británie vždy představovala odstředivý hlas, pojďme brexit považovat za odstranění překážky k hlubší evropské integraci. Dejme Britům lekci a nechme nacionalistické vášně pohřbené na hřbitovech první a druhé světové války. Nebuďme Čechy, Němci, Holanďany, Poláky o nic víc, než jsou Američané Texasany, nebo Floriďany. Buďme především Evropany. Ani Číňani, alespoň navenek, moc neřeší, jestli jsou z bohatší průmyslové oblasti Shenzenu, Pekingu, nebo z chudší zeměďelské provoncie Sečuan.
Ano, EU zažila brexitem nebyvalý otřes, ale snad to nejsou smrtelné křeče. Jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí.
Ano, Evropa, se musí změnit. Je třeba se dívat dopředu a ne se vracet ke starým zlovykům, politickým systémům, které se neosvědčili.
Ano, jedním z priorit bohužel musí být ochrana vnějších hranic. O kolik ta ochrana ale bude legitimější, budou-li se ochraňovat hranice Spojených států evropských?
A co říct závěrem. Nigel Farage, hlavní tvář kampaně Vote Leave (hlasuj pro odchod), když přirovnával demokraticky zvolený Evropský parlament k nacistům, mimochodem potvrdil tím svou stupiditu, mě přivedl na jednu kacířskou myšlenku. Totiž schází nám osvědčené Goebelsovo Ministerstvo propagandy. Zní to strašně, ale bohužel se ukázalo, že davu je třeba neustále dokolečka vštěpovat naše pravdy. Protože pokud je nebudeme vštěpovat my, budou tak činit populisté, egoističtí politici sledující výhradně své vlastní zájmy nebo dokonce zaměstnanci různých rozvědek totalitních a diktátorských režimů.Je evidentní, že Evropská unie na tomto poli výrazně ztrácí body a jak se ukázalo, bylo by kontraprpduktivní nechat jej ležet ladem. Menší marketingová (informační) kampaň placená z evropských fondů by v dnešní situaci jistě nebyla na škodu.