Někteří cestující se přiřítili na poslední chvíli, zmateně pobíhali halou ve snaze ještě před odjezdem sehnat drobné občerstvení. Jiní zase celé hodiny vyčkávali na ten svůj dobrý spoj. Vysedávali na lavičkách a aby si ukrátili dlouhou chvíli, četli noviny nebo se prokousávali složitými vědeckými či psychologickými teoriemi. Proti nudě byla hala vybavena stánkem s literaturou a trafikou s denním tiskem, na jejímž pultě dominovaly bulvární plátky. V malé, útulné kavárničce Vám mohl dát požehnání kněz, který zde občas pokuřoval fajfku. Někteří prostě jen tak hleděli do prázdna skleněných vitrín a bezmyšlenkovitě sledovali organizovaný zmatek dubnového večera.
,,Mami, mami v tom koši je hlava,“ vyslechla si na vlak spěchající maminka, která za sebou vláčela malou holčičku. Halu náhle prořízl hysterický ženský výkřik. Každý se na okamžik zastavil a podíval se oním směrem. V koši plném odpadků, na hromadě PET láhví a špinavých papírů, ležela useknutá lidská hlava. Byla mrtvolně černobílá. Mladá maminka se na ni chtěla podívat ještě jednou, ale nešlo to. Prostě to nedala. Dlaněmi si zakryla obličej. Ke koši se blížili další zvědavci. Odvraceli své pohledy, občas někdo přidal znechucený komentář. Starší elegantní pán si povzdechl. ,,Takový kydy jsem ještě nikdo nikdy nedal.“ Milosrdnější zahlcení náhlým přívalem soucitu hlavu politovali.
Ta náhle zamrkala víčky a vybuchla ve Velkém třesku. Začalo Množení světů. Po temeni jí pobíhali malí neandrtálečkové, kteří byli krmeni pseudonáhodně posbíranými kousky biohmoty z koše. Za chvíli se však vyvinuli v pidilidičky a jednoho malého ukřižovali. Celá historie hlavové civilizace však netrvala dlouho, přešla poslední válka a človíčkové vybudovali na tváři u nosu takový dutý prstenec. Large head corridor. Přihlížející kolemjdoucí postávající kolem koše byli naprosto šokováni. V němém úžasu sledovali, jak celý obraz najednou zmizel a z koše se na ně zubila zase jen prázdná, rozcuchaná hlava.
Dny běžely a lidé si na hlavu pomalu zvykali. Sem tam se ještě někdo zastavil, aby si celý výjev prohlédl. Možná se někdo i vrátil, aby ukázal hlavu svým přátelům. Po bezmála třech týdnech hlava znovu zamrkala. Začala rotovat v šílené rychlosti kolem své osy a zároveň obíhat kolem vyhozené fúzněvodíkově svítící žárovky. S rychlostí světla se její délka zkracovala a relativně se jí prodlužoval čas. Všude byl hrozný nepořádek. Všude se válely rozházené odpadky. U koše se opět začaly srocovat davy. Rotující hlava potřísnila nevinné diváky slizkou směsí zbytků limonád, lógru a hořčice. Zasaženým, kteří byli úplně zmraženi úžasem, nezbývalo než sledovat celý jev a tiše se dohadovat, zda hlava může také cestovat časem. Ubylo negativních reakcí, snad protože se hlava na kratičký okamžik stala duší. Když padlo kouzelné zaříkávadlo Nostradamus, hlava se opět zklidnila.
Patnáct dní se nic nedělo. Nádraží dále pulzovalo svým životem. Halou lítala vajíčka, ale s hlavou v koši to ani nepohnulo. Její existence se však proflákla už i ve vědeckých kruzích. V nedaleké budově se konalo sympozium s názvem Projekt důkaz Boží. Páni profesoři se občas u hlavy zastavovali a ta jim vždy zamrkala na pozdrav. Nevěřícně si ťukali na čela, občas se některý z nich vyjádřil na její adresu skepticky, ale celkem shovívavě. Bohužel jí žádný neodpověděl na její otázky, zda Bůh existuje, jak vypadá a kde by jej mohla najít. Zázrakem bylo, že se doposud nerozložila. Chtěla se Boha zeptat, proč se jí dostalo takové milosti.
Dalších třináct dní hlava opět ležela v klidu. Lidí, kteří ji chtěli spatřit na vlastní oči přibývalo. A pak hlava začala plakat.Vzpomněla si na narození, na nebe a na to, jaké to bylo v matčině lůně. Myslím, že se lidí její vzpomínka docela dotkla. Jedna paní dokonce poznamenala, že se celkem blíží pravdě a že je hrozně krásná. Hlavu ta pochvala zahřála u srdce.
Pak hlava onemocněla. Prodělala AIDS, rakovinu a dokonce i srdeční kolaps. I když se medicína snažila seč mohla, aby jí zachránila, upadla na několik dní do kómatu. Potom si naštěstí uvědomila, že má duši a se smrtí byl konec. V tu dobu stálo u koše nejvíce lidí a hlava se dokonce stala nejsledovanějším objektem týdne na celém nádraží.
Po dalších asi jedenácti dnech hlava znovu zamrkala a z ničeho nic promluvila. Citovala z Bible. ,,Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Přijeli elementární fyzikové a jali se hlavu prozkoumávat. Rozebrali ji na úplné kousíčky. Na protony, neutrony a kvarky. Zjistili, že není složena z ničeho jiného než jen z kmitající informace. Zklamaně se vrátili na své astrální sympozium o paranormální zeměkouli s ezoterickými jedinci na palubě. Hlava se pak deset dní skládala dohromady.
Snad protože nádražní halou prošli dva pohřební průvody slavných zpěváků a několikrát nádraží ohrožovala rozvodněná řeka, poklesl o hlavu zájem. Možná, že už také začínala být okoukaná. Bylo léto a ona jenom tak líně očima brouzdala po okolí. A pak si něčeho všimla. Okolí nádraží se zaplnilo reklamními bilboardy, na kterých obchodníci se štěstím slibovali lidem neuskutečnitelné. Zoufalý workholikové a krví potřísnění sobečtí vrazi, neustále pobíhajíc halou, ji inspirovali k objevu viru štěstí. Chtěla to prezentovat s jistou nadsázkou, ale protože se předtím snažila vyjadřovat seriózně, ne každý tu nadsázku pochopil. Někteří dokonce používali ostrá slova o latríně. Ona ale chápala, ze si toto drobné nedorozumění zavinila sama. Měla se lépe vyjádřit.
Když pak po dalších dvou týdnech hlavu začala tížit samota, naklonovala si svou geneticky modifikovaně strojovou sestřičku. Něco se ale pokazilo, chromozómy se asi špatně namíchaly. Společnice vypadala úplně divně. Kromě toho, že měla na čele čtyři rohy, šest očí a místo uší ploutve, vůbec nefungovala. Bůh po dohodě se slečnou Evolucí byl nakonec proti takovým pokusům. Snad proto klon vůbec neoživil. Nedaroval mu duši. Ten se nakonec s velkým zápachem rozložil a hlava v koši opět osiřela.
Sedím ve zpovědnici a přiznávám. Tu hlavu jsem tam dal já, pane faráři. Nic racionálního v tom nehledejte. Tajně bloudím po nádraží, maskován dlouhým pláštěm a černými brýlemi, sleduji reakce lidí, kteří hlavu v koši zahlédnou. Tahle hra mě začala bavit. Proč jsem ale začal hrát? Kdysi jsem si všiml Boha mezi řádky v učebnicích fyziky. Hodlám ho hledat nadále. Vždycky, když o něm napíšu, cítím lehkou trému. Kdo jsem já, abych kázal Boha? Prosím, za odpuštění, jednou jsem to fakt přehnal. To když jsem Boha obvinil z hraní počítačových her. Je mi jasné, že se ve svých názorech mohu mýlit a proto doufám, že vzdělanější diskutující poopraví mé chybné představy. Ani nevím, kam jinam bych se měl jít zeptat. Třeba ale nemusím chodit nikam. Třeba si může jistou aproximaci jeho názoru přečíst v diskuzích u mých textů. Nikoliv nadarmo se říká, že: ,,Hlas lidu je hlas boží“.
Návod k použití: Tučně jsou uvedeny názvy mých starších článků. Přečtěte si pozorně všechny moje blogy a diskuze k nim.
Obrázek v perexu vytvořil Milan Kovár