Večer už budu usínat v roubence za cvrkotu cvrčků. Dozněl zvuk kovadlin a tak vypínám automat na povinnosti a pomalu usínám. Dřímotou probleskává západ slunce. Dostává mě to. Zas tolik nádherných letních soumraků jsem v životě neviděl. Beru foťák a hraju si se spouští. Do uší pouštím Kryla.
,,Není čas na spaní. Smrtka nám drtí palce nežli se z chlastání svalíme na kavalce.“
Chvilka studu. Není to divný, fotit si ve vlaku z okýnka? Nakonec proč ne? Racionálně jsem se choval od samotného rána. To stačí. Rychlost smazává kilometry. Vlak klouže po kolejích. Vychutnávám si tichou jízdu, luxus těhle nových souprav. Jízda už poslech neruší, jak tomu bývávalo.
,,Nad horizontem dva paprsky slunce až zaplanou, na krku srdce a nad sebou kříž budu mít.“
Vltava se vlije do Labe a to se nechá uvěznit do kopců. V Bohušovicích vystoupí sličná spolucestující. V duchu jí popřeji mnoho štěstí.
,,Milion slepých očí, na erbu hlava hadí…“
Střekov ukryla tma. Zbyla z něj jen temná silueta. Magie kreslí kontury na plátno noci.
,,…a dole hoří svíce Dantovy komedie.“
Moc už fotit nejde, jenom s vysokým isem. Interiéru vlaku se zrcadlí ve okně a prosakuje do reality venku. V Ústí chvíli stojíme. Znovu usínám. Zdá se mi, že..
,,… dáma růži odhodí, tak promění se v můru, je černé moře bez lodí a vlci vyjí vzhůru na čtyři měsíce….“
V Děčíně přestupuji na lokálku. Spěchám, jsem tu první. Ještě okamžik a budu u tebe.
Snad ještě nebudeš spát, lásko…
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Zdroje: verše Karla Kryla – kurzívou.