Se svou troškou do mlýna se snaží přispět všichni, co něco v IT oboru znamenají, včetně dvou asi největších hráčů v oboru; Google a Facebooku. Přesto, že se o to experti na výpočetní techniku pokouší více než 50 let, jsme stále ještě na začátku cesty, tvrdí Tomáš Mikolov, expert na umělou inteligenci, bývalý zaměstnanec firmy Google a současný zaměstnanec firmy Facebook. Nedávno poskytl na dané téma interview DVTV, které je ke shlédnutí zde
Mohu vřele doporučit. Zároveň bych na něj rád tímto textem navázal a s dovolením přidal pár poznámek.
Bude to trvat ještě minimálně 100 let, než budou počítače stejně inteligentní jako lidé, předpovídá Mikolov. Umělá inteligence bude počítač, se kterým se dá komunikovat jako s člověkem a který bude schopen vykonávat složité intelektuální práce. K otevřenému pochopení jazyka nestačí dobře napsaný program. Chatboti jsou jen předdefinované scénáře, napsané armádou programátorů. Algoritmus pro umělou inteligenci je tomu velmi vzdálený. Většina komunity jde k vysněnému cíli špatnou cestou. Před 50 lety se například věřilo, že umělou inteligenci můžeme napsat pomocí dílčích pravidel, kterých když bude dost, tak to začne přemýšlet samo. Když takových modelů naprogramujeme stovky a tisíce, když jednotlivé podproblémy vyřešíme individuálně a pak je nějakým magickým způsobem slepíme dohromady, dojdeme ke kýženému cíli. Jenže se ukázalo, že to je slepá cesta. Té mravenčí práci se říká inkrementální výzkum. Vytvoří se větší dataset, použije se víc počítaců. Takto postupuje 90% vědců v té oblasti a bohužel nás to nikam výrazně neposouvá. Jen přešlapujeme na místě. Potřebujeme přelomové objevy. Nyní se snažíme vytvořit modely, které se budou nějakým způsobem učit sami, uzavírá téma Mikolov…
… a tak jsme se dostali k neuronovým sítím, nebo alespoň k programům, které je simulují. Připadá mi to jako bychom objevovali Ameriku. Cestou pokusů a omylů vytvoříme počítač, který bude na vlas podobný tomu, na který má patent evoluce a který si nosíme v hlavě. Anebo jinak. Jakákoliv umělá inteligence bude vždy poměřována s tou lidskou. Proč si pan Mikolov jako kritérium stanovil zrovna schopnost porozumění jazyku nevím, snad je to jen zkratka pro ten rozhovor. Vždyť umělá inteligence tu lidskou v mnoha ohledech překonává již dnes. Ať už je to kapacitou paměti, spolehlivostí uchování dat, rychlostí zpracování dat, nebo výpočetním výkonem. GPS navigace nalezne cestu k cíli během několika vteřin, což mi připadá jako výkon, jehož původce by se titulem inteligence mohl právem honosit. Pravdou ale je, že jedním z mála cílů, které zůstávají pro počítače nedostižnými, je schopnost samostatného, nezávislého úsudku v nepředvídatelné situaci. Člověk se v takových rozhoduje pomocí intuice. Podotkněme, že ne nutně vždy správně.
Jenže u intuitivních úsudků si ani sami nejsme vědomi toho, jak jsme k nim dospěli. Nevíme například, jak dochází k tvorbě gramaticky správných vět během hovoru. Intuice je předmětem rozsáhlého experimentálního výzkumu v současné psychologii.
(Intuice, dle wikipedie, obvykle označuje náhlé poznání, chápání či odhad nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomím uvažováním a ačkoliv bývá doprovázen pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo zřetelnými důvody. Různé obsahy mysli mohou být přístupné našemu vědomí v různé míře. Existují dva základní módy usuzování, pro které Stanovich a West zavedli označení Systém 1 a Systém 2. Systém 1 je intuitivní, nevědomí, automatický, má velkou kapacitu, probíhá bez námahy a je rychlý. Systém 2 je naproti tomu deliberativní, vědomý, řízený, má malou kapacitu, vyžaduje kognitivní námahu a je pomalý.)
To znamená, že Mikolov a jeho spoluvýzkumníci se snaží naučit počítače mechanismům, po kterých psychologové doposud marně pátrají. Kýžené “algoritmy” se zřejmě vyskytují v hlubších neprobádaných vrstvách lidské mysli. Je otázkou, zda materialisticky (předpokládám) založený vědec, technik, může vůbec někdy nalézt odpovědi na své otázky, jestliže se vyskytují vně paradigmat jeho vnímání světa.
Citujme ještě pana profesora Halíka, v knize Chci abys byl. Člověk je polapen do sítě závislostí na vnějších věcech. Je otrokem světa přemnohých něco. Chce “něco” mít, “něco” být, “něco” vědět. Chce tato materiální “něco” stále rozmnožovat svými výkony, obstaráváním, až se sám stane něčím, předmětem mezi předměty….
Sami sebe intuitivně považujeme za něco víc než “něco”. Cítíme, že inteligence přesahuje bytí tupého předmětu, jakkoliv sofistikovaně poskládaného křemíku. Stejně tak je těžké pochopit, jak dokáže buňka-neuron účelně obsluhovat tisíc synapsí. Jak odpoutat výzkum inteligence od závislosti na světě jako sbírce dosažených či očekávaných “něco”?
Je třeba se úplně oprostit od vnějších podnětů a tam v samém jádru svého ega, lze najít prapůvod inteligence, která nám byla dána. Tato inteligence spíše než objektem je vztažným bodem, ze kterého vnímáme a chápeme svět a sebe. Myšlenka takto chápané inteligence a uznání její existence je základním referenčním bodem k uvědomování si sama sebe.
Profesor Halík nám k tomu dodává: V řeči mystiků toto hlubší já, jádro, které bývá při povrchním pohledu zakrýváno egem, tato duše naší duše, či jiskra na dně duše, je místem, kde v nás přebývá Bůh, místem Boží imanence. Teprve prožitek dotyku této jiskry otevírá bránu k porozumění tomu, co označujeme slovem Bůh. Jaký smysl by ještě mělo mít slovo Bůh, kdyby neoznačovalo tento vnitřní základ?
Na základě uvedených skutečností bych panu Mikolovovi doporučil, aby se v dalším výzkumu a hledání převratného objevu na poli umělé inteligence nechal inspirovat také duchovní literaturou. Nemusí to být nutně křesťanská mystika, populární je třeba také buddhismus. Zatím to ale vypadá tak, že inteligenci počítačům může propůjčit jenom sám Bůh.