Každopádně byly přelomové, vyjímečné. Bude se na ně ještě dlouho vzpomínat. Prý tím definitivně skončila polistopadová éra a s ní i období první České republiky. Pravda a láska prohrála se lží a nenávistí. Avšak žádná kaše není tak horká, jak se uvaří. Změna to nemusí být nutně k horšímu. Aby ta druhá Česká republika nebyla tragickým synonymem republiky druhé československé pomnichovské, je třeba se rychle oklepat a vydat se vstříc budoucnosti s otevřeným hledím. Prohráli jsme jen jednu bitvu, (vlastně dvě, součtem se říjnovými volbami), ale válku určitě vyhrajeme.
Prohráli jsme jen těsně, řečeno hokejovou terminologií, na nájezdy a ty jsou vždy vabank. Zeman vyhrál jen o prsa a i když se nechal slyšet, že ho těsná výhra těší víc, než kdyby vyhrál mnohem větším rozdílem, nás poražené může těsná prohra naplňovat oprávněným optimismem. Především se vzedmula obrovská antizemanovská vlna, která vyslala směrem k Hradu celkem jasný vzkaz, které že fauly nehodlá tolerovat. Pan prezident se musel v posledních dvou předvolebních debatách kát, krotit svou vrozenou arogantnost, omlouvat se za své vulgarismy, přísahat věrnost Evropské unii a severoatlantickému paktu a teatrálními zinscenovanými triky dokazovat národu, že není Rusům poplatný a že umí narovnat záda, dokonce i při jednání s nejvyššími ruskými představiteli. Totiž ta trapná listopadová předvolební agitka – těžko lze předpokládat, že by se premiér Medvěděv takhle nechal Zemanem peskovat a osobně apeloval v nějaké redakci, aby přehodnotili svůj názor, otočili kurz o sto osmdesát stupňů a začali rázem tisknout, že sovětská invaze v srpnu 1968 byla obrovskou chybou, kdyby tím Rusové nesledovali nějaký strategický cíl. Byl to jen prach sprostý tah na politické šachovnici.
Jak se vzápětí ukázalo, tato krotká verze Zemana byla nakonec tím faktorem, tím pírkem na misce vah, která jej posunula k jeho druhému funkčnímu období. Ano, Zeman je zkušený politický hráč. Dobře ví, že jeho tradiční voliči příliš politické dění nesledují a volí ho spíše ze setrvačnosti, neboť je jim na očích od dob sametové revoluce. O jeho přešlapech toho většina z nich mnoho neví a i on si byl dobře vědom faktu, že některé byly daleko za hranou. Oprávněně se obával, že by mu jeho voliči taky nemuseli odpustit úplně všechno. Proto pro tentokrát ukázal svou vlídnou tvář a troufám si tvrdit, že proto nakonec zvítězil.
I když je jasné, že tato předvolební póza zanedlouho pomine a budeme tu mít zpět toho starého arogantního a mocichtivého Zemana, přece jen to hubené vítězství vyslalo jasný signál směrem k ostatním populistům, zejména pánům Babišovi a Okamurovi, ve kterých mantinelech by se měli pohybovat, aby je jednou podobná vlna nesmetla z politického nebe. Je nad slunce jasné, že oni by takovou protikampaň ustát nemuseli. Zeman je proti nim jiná liga, přece jenom je to velikán, enfant terrible polistopadové české politiky. Rychlokvašky Okamura s Babišem zdaleka nemají takové renomé, troufám si tvrdit, že oni by v takto vypjatém souboji prohráli na celé čáře.
Lednové prezidentské volby také naznačily, jak to ve skutečnosti je se vztahem Čechů k Evropské unii. Ukázalo se, že ony pochybné průzkumy odhadující, že snad 70% občanů České republiky by bylo pro vystoupení, jsou hodně vzdálené realitě. Kdo pozorně sledoval ony prezidentské debaty, bude se mnou jistě souhlasit, že mezi voliči Jiřího Drahoše mnoho podporovatelů myšlenky czexitu nebude. A mezi voliči Miloše Zemana bych jich více než dvě třetiny také neočekával. A to ještě ty dvě třetiny bych považoval za nejpesimističtější odhad. Za prvé se sám Zeman označil za rozeného eurofederalistu a několikrát pyšně zdůraznil, že to byl především on, kdo nás ještě ve funkci premiéra do Unie přivedl. A za druhé tím uklidnil ty voliče poražených kandidátů z prvního kola, kteří mu nakonec ve druhém kole dali (trošku překvapivě) přednost před panem profesorem Drahošem. Takže suma sumárum, ti naši spoluobčané, kteří jsou euroskepticky naladění, jsou momentálně určitě v menšině. Na základě řečeného bych si troufal odhadnout poměr hlasů případného referenda. 60 pro setrvání, 40 proti, možná 70 ku 30.
Mírným optimismem mě také naplnil Zemanův vítězný projev, ve kterém nám oznámil, že je to jeho poslední politické vítězství, což by de facto mohlo znamenat, že už v žádných dalších volbách kandidovat nebude a to ani v prezidentských ne. To je dobrá zpráva, že se alespoň v tomto bodě hodlá podřídit Ústavě a neplánuje se stát českým Erdoganem nebo Putinem. Chce odejít neporažen a je si dobře vědom, že do třetice by to už nemuselo vyjít. Možná tím dokonce naznačil, že by svůj druhý pětiletý prezidentský mandát nemusel dokončit celý, že by mohl po roce, nebo po dvou sám na funkci rezignovat.
Takže je velká šance, že nejpozději za pět let budeme mít konečně prezidenta, na kterého budeme moci být pyšní.