Vnímal jsem tehdy, že sice v politice bují korupce, ale zároveň jsem doufal, že mezi těmi černými ovcemi se občas vyskytne nějaká ta kladná postava – nositel nezdolného a hlavně nepodplatitelného charakteru. Namátkou Masaryk, Churchill, Havel a …. Klaus.
O to větší bylo moje zklamání, když jsem se tento týden dozvěděl z časopisu Respekt o těch prodaných prezidentských milostech. Nejdřív jsem odmítal uvěřit. Mé podvědomí se tomu textu vzpíralo, ale nakonec mě síla argumentace zde uvedená přesvědčila. Následná reakce pana prezidenta mě v tom ještě utvrdila. Kdyby se nenechal vyvést ze svého obvyklého stoického klidu a rozumně argumentoval proti vzneseným obviněním, nezapochyboval bych o jeho pravdomluvnosti ani na chviličku a vrátil bych se ke svému slepému obdivu vůči jeho osobě.
Jak se říká: potrefená husa kejhá. Fráze jako ,,zločinný časopis Respekt“ mě opravdu dostaly. Nikdy bych si nemyslel, že politik s demokratickou tváří, za nějž se jistě pan Klaus považuje, může něco takového vůbec vypustit z úst. To není nic menšího než zákeřný útok na demokratická média. Doufám, že si to redakce zmíněného časopisu nenechá líbit a podá na něj trestní oznámení. Celou záležitost by pak měl posoudit demokratický soud a ten, dá-li Respektu za pravdu….
…nevidím důvod, proč by pan Klaus měl dál zůstávat ve funkci prezidenta republiky.
….nebo, za druhé, (nepředjímejme soudní rozhodnutí) nevidím důvod, proč bych si měl dál Respekt kupovat.
Závěrem: vnucuje se otázka, jestli to má pan Klaus zapotřebí, prodávat ty milostě. Neznám přesnou výši jeho mzdy, ale domnívám se, že se pohybuje kolem půl milionu měsíčně. Plus mínus. Na co on ty miliony potřebuje? To už není normální, a teď mluvím spíše obecně o všech prokázaných i ututlaných příjmech politiků z korupce, to je čirá hamižnost. Možná, kdyby si s tím nějaký výzkumný tým psychiatrů dal tu práci, zjistilo by se, že se jedná o psychickou poruchu. Kdyby se zjistilo, že všichni mocní korupčníci trpí nemocí ,,megalománií“, každý soud by je na základě znaleckého posudku jistě osvobodil a oni by si pak mohli nerušeně hrabat dál. S příslušným lékařským razítkem v kapse.
Možná by však statní kasu vyšlo levněji, vybudovat pro takto postižené spoluobčany sanatorium. Luxusní zámek, kde by je speciálně školený personál neustále přesvědčoval o jejich bohatství, moci a dokonalosti. Vytvořit virtuální realitu tučných bankovních kont, života v luxusu bychom jistě technologicky také zvládli. Zbývá ještě vyřešit otázky, kdo by zasedal v tajné komisi, která by rozhodovala o umístění daných pacientů v tomto ústavu a kde pak najít politiky, kteří by nám vládli, tedy takové osobnosti, které jsou charakterově bezúhonné, neúplatné a čestné.
Obávám se totiž, že hamižnost je elementární lidská vlastnost. Ruku na srdce, můžete odpřísáhnout, že kdyby jste vy byli na jejich místě, úplatek by jste si nevzali? Nebo, že by jste alespoň nenamítli:,,Nač tolik miliard, mě by stačilo, pět, deset miliónků“ Říkám vám, nikdo si nemůže být jist, jak by se v takové chvíli zachoval. Znáte přísloví ,,kdo jsi bez viny, hoď kamenem“, anebo „příležitost dělá zloděje“?
Potom by ovšem korupčníci nebyli vinni vůbec ničím a naopak, my – lůza – bychom se měli stydět za svojí závistivost.