Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Vzpomínka na narození

V nebi je celkem nuda. Není tam nic jen nekonečná bílá pláň, po které bloudí milióny duší. Nepopsaný list prostoru a času. Každá duše si vytváří svou nebeskou realitu sama. Vykresluje jí inspirovaná vlastními přáními, představami a vzpomínkami na právě prožité životy. Jedinou myšlenkou postaví dům či vyzdvihne horu, ze které pak poteče potok na její zahradu.

Dokonce ani čas v nebi duším nevládne. Nenutí událostem svůj směr a tempo. Každá duše si přede předivo času sama. Podle nálady. Prožívá jedinou zkušenost v nekonečném okamžiku nebo tisíce vzpomínek najednou v jediném záblesku. Nejdůležitější jsou vzpomínky na lásku, protože jsou nejšťastnější. Na lásku darovanou, sdílenou nebo i vymyšlenou. Duše si okamžiky lásky přehrávají znovu a znovu. V nekonečné smyčce tisíckrát prožívají každý dotek, každý okamžik, jakoby chtěli lásku pochopit. Aby ji mohli prožít, co nejšťastněji, často vzpomínají společně s ostatními dušemi. Objekty minulých lásek. Každá duše totiž potřebuje být šťastná. Pak i její představy jsou šťastné a vytvářejí šťastné prostředí. Naštěstí je v nebi štěstí nadbytek. Všudypřítomné energie, kterou narození nazývají Bůh.

Jenomže jedné malé duši se tohle už ohrálo. Všechno, co jí napadlo si prožila už tisíckrát. Žila jak v korunách stromů, tak i v hektickém chaosu velkoměsta. Vyzkoušela si dokonce i přepych života na zámku, ale rychle se jí omrzel. Její zásoba představ už byla vyčerpaná. Potřebovala nějakou novou vzpomínku. Malá duše náhle zatoužila po překvapení. Nechtěla, aby se vše řídilo její vůlí, nechtěla mít všechno hned a tady. Přála si o něco usilovat, něco budovat. A pak se po dlouhém a náročném úsilí radovat z úspěchu. Kdyby se aspoň mohla trochu bát. Jenže jejímu nehmotnému tělu už žádné nebezpečí nehrozilo . Na onom světě se znovu neumírá.

 

Reklama

Proto se malá duše v nebi hrozně nudila. Už si ani nepovídala s jinými dušemi. Ostatně co je to za povídání, když se vyměňují rovnou celé myšlenky. Rozhovory beze slov jí už nebavili. Nikdo nemusí nic vysvětlovat, všichni všechno pochopí hned napoprvé. Všechny duše jsou čisté, protože nemohou ukrývat žádné tajemství. Nemohou si ani vzájemně závidět krásu  tváře.

Kromě toho se proměnila navenek. Podoba z posledního života již pomalu vyprchala. Chtěla dát svému obličeji nějaký nový tvar.

Totálně otrávená malá duše bloudila nekonečnými bílými pláněmi. Navzdory božímu očekávání byla nešťastná. Pánubohu se z ní udělalo líto. Její smutek nemohl již déle snášet a tak ji zapsal do Knihy života. Postavil před ní Zrcadlo zrození, ve kterém se ukazovaly obrázky ze života lidí na planetě Zemi. To proto, aby si mohla vybrat místo příštího zrození. Potom se v zrcadle objevovaly obrázky krásných a šťastných žen, které střídalo panoptikum smutnějších a ošklivějších. Některé byli zamilované, jiné pouze nerozvážné. Všechny se ale měly stát matkami. Bůh je všechny ukazoval naší malé duši, aby si mohla vybrat matku, které se narodí.

 

Některé nezkušené duše složitě plánují svůj budoucí život. Podle pravidel karmického vývoje. Malá duše věděla, že nemá smysl si osud naplánovat dopředu. Přijdete tak o kouzlo překvapení a na Zemi stejně nakonec dopadne všechno jinak. Svět se neřídí logikou, ani nehraje podle karet osudu. Život se nedá naplánovat.

Malá duše se stejně tak moc těšila, že se ani dlouho nerozmýšlela. Vybrala si víceméně náhodně, bezmyšlenkovitě kývla na třetí nebo čtvrtou nabídku. Pak uslyšela podivné, tlumené údery. Dum dummmm… dum dummm. Nejdříve vzdálené, ale postupně sílily. Přidávaly se k nim tiché vzdechy. Nádechy a výdechy. Malé duši se z toho zatočila hlava. Začala padat a všechno se kolem ní točilo. Zrcadlo zrození, Kniha života a Bůh se ztráceli ve spirále…

 

Najednou bylo všechno jiné. Malá duše už nebyla pouhou duší. Byla maličkým tělíčkem. Čas nad ní převzal vládu a ona začala pomalu zapomínat. Svět kolem byl příjemné teplý a vlhký. Plod těhotné ženy si tak poprvé uvědomil své vlastní Já. Přebýval ve vodě, které ale bylo hrozně málo. Celkově mu bylo těsno. Když natáhl ruku, mohl se dotknout pružné stěny. Skoro nic neviděl. Temně rudou střídaly červené světelné záblesky.

 

Když už byl hlavou dolů a skoro se nemohl hýbat, pružně stěny se najednou začali stahovat. Človíček dostal strach. Strach ze samoty. Ani si nevšiml, že už neplave ve vodě. Bál se toho, že až opustí dělohu své matky bude už navždy úplně sám. Každý člověk je od narození tak trochu opuštěný. Utěšovalo ho, že bude s mámou propojený alespoň pupeční šňůrou. Doufal, že navždy….

au, další stah…

Vzpomněl si, že existuje ještě nejméně jeden další člověk. Vždycky, když se blížila tmavá doba, uslyšel hlubší hlas, který mu ťukal na zadek a vykřikoval, že vidí jeho ruku.

S každým dalším stahem dělohy strach sílil. Přidal se i strach z bolesti. Když byl človíček ještě duší, často o tom přemýšlel. Nejen ženy při porodu trpí, to dítě to určitě bolí také. Čím víc se bál, tím víc zapomínal. Na Boha, na nebe, na Zrcadlo zrození. Další stah přinesl paniku. Hlavou se mu chaoticky mihotaly stovky otázek. On se ale nedokázal soustředit na jedinou myšlenku. Venku mu bude určitě zima. Jak vypadají jeho rodiče? Bude mu chutnat kyslík, až se poprvé nadechne? Posouval se stále níž a níž. Srdce mu divoce bušilo. Panika sílila. Vnější tlak byl skoro nesnesitelný. V tom ho za hlavu chytila nějaká cizí ruka a táhla ho ven. Opatrně kolem toho krku, vždyť mě to škrtí!

 

Matka znovu zabrala a malý chlapec doslova vyletěl ven. Praštili ho do zad a on ucítil řezavou bolest na plicích. Poprvé se nadechl. Začal křičet, protože ho střihli do pupíku. Byla mu zima, jak předpověděl a chtělo se mu spát. Oslňovalo ho ostré světlo a tak raději zavřel oči. Byl v takovém šoku, že už úplně zapomněl na to, že kdysi býval nehmotnou malou dušičkou…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama