Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Tahle země není pro mladý

„No taxation without representation“ – slogan, který stál na počátku amerického boje za nezávislost, tedy na úsvitu dějin nejmocnější demokracie světa, bychom do češtiny mohli volně přeložit jako „žádné daně bez hlasovacího práva”. Motto, které v průběhu času z amerických úst zaznělo ještě několikrát, jmenujme například prezidenta Benjamina Franklina, se osvědčilo a stalo se základním pilířem ekonomického systému liberálně-demokrackých států. Definuje práva a povinnosti plátce daní v rámci systému, ve kterém, jak doufám, také stále ještě  v České republice žijeme.  Avšak poslední vývoj ukazuje, že by to americké pravidlo mělo platit i obráceně. Totiž lidem, kteří do státního rozpočtu daněmi nepřispívají, nebo dokonce z něj odebírají, by mělo být volební právo pozastaveno.

 

Winston Churchill kdysi prohlásil, že liberální demokracie je značně nedokonalý systém, avšak nic lepšího k dispozici nemáme. Souhlasím. Liberální demokracie je jistě nejspravedlivější politický systém, jaký kdy lidská společnost vynalezla, ale ani ona není dokonalá. Ostatně jako vše, co kdy bylo stvořeno člověkem.  Má své neduhy, své meze. Myslím, že jsme po 250 letech od dob Deklarace americké nezávislosti k oněm hranicím dospěli. Symptomy jsou všeobecně známé. Narůstající vliv populismu, demografická krize, neustále narůstající státní dluh.

 

Nebudu chodit kolem horké kaše. Průměrný věk se zvyšuje, porodnost stagnuje, důsledek je vcelku logický: demografická krize. Všechno souvisí se vším a tak, ačkoliv se to na první pohled nezdá, stárnutí populace je spouštěcím mechanismem, alfou i omegou mnoha dalších obtíží,  kterým musíme čelit.  V desetimiliónovém Česku žije 2,9 miliónů lidí důchodového věku (zdroj ČT Události 11.6.2016) To bohužel znamená, že lobbistická skupina penzistů brzy bude disponovat třetinou všech hlasů a to už je nějaká volební síla. Odpusťte mi mou přecitlivělost, nechtěl bych se nikoho dotknout, ale pojďme se zamyslet nad tím, jaký má tento strohý statistický fakt důsledky. Prosím pochopte, že model mezigeneračního soužití, ,,My platíme, vy rozhodujete”, který z tohoto faktu vyplývá, je výhodný jen jednostranně.

 

Všiml jsem si a vlastně se nechal inspirovat jedním takovým úkazem. Vždycky, když se blíží nějaké volby, začne se řešit valorizace důchodů a přijde na přetřes zvýšení penzí.    Učebnicový příklad populismu, autoři takových slibů velmi dobře vědí, že na to není kde vzít. Dokonce bych se nebál tento jev definovat jako určitou formu politické korupce. Dejte nám svůj hlas, přidáme vám na penzích. Státní kasa by zásadní zvyšení penzí, řekněme v řádu desítek procent, neufinancovala. O tom, že státní kasa není bezedná a že stát může taky zkrachovat a jak to asi pak může vypadat, se můžeme v reálu přesvědčit na příkladu Řecka.

 

Kdyby to bylo naopak a politicky dominantní by byla nejmladší generace, součástí předvolebních slibů by jistě bylo snižování odvodů sociálního pojištění. O valorizaci příspěvku na rodičovské dovolené se jaksi léta nemluvilo, že? Nebo jeden další příklad za všechny. Pravice, když byla u moci, zavedla paušální poplatky ve zdravotnictví, což se většině populace zdálo jako celkem rozumný způsob, jak přilepšit našemu kolabujícímu zdravotnictví. Jen jediná skupina obyvatel se s těmi třiceti korunovými poplatky nezžila. Hádejte jaká? Důchodci. A ejhle,  poplatky byly zrušeny.

 

Samozřejmě nemám problém s určitou formou solidarity a penzijní systém je založen na principu solidarity se starými lidmi, kteří vzhledem obvyklým neduhům stáří nemohou pracovat. Ovšem pokud příjemce solidarity přehlasují přispěvatele a získají tak větší podíl na moci, přestává být solidarita solidaritou. Solidarita nařízená zákonem není solidaritou, stává se diktátem, vykořisťováním neprivilegované skupiny obyvatel privilegovanými (chtěl jsem se tomu hnusnému slovu vyhnout, jenže ono nejlépe vystihuje podstatu problému).

 

Hovoříme-li o solidaritě, nemohu nezmínit ještě jeden palčivý problém současnosti. Totiž smutné je, když příjemce solidarity odmítá být solidární s jinou skupinou potřebných. Mluvím o uprchlících. Mladší lidé, se kterými jsem toto téma diskutoval, totiž s nějakou formou pomoci těmto lidem většinou souhlasí.  Zatímco ty starší se většinou vyjádřují proti jakékoliv podpoře migrantů. Vím že, mé okolí není statisticky relevantní vzorek názoru věkových skupin obyvatelstva, přesto si neodpustím následující úvahu. Konkrétně autor těchto řádků se zřejmě nemusí obávat, že by pro něj uprchlíci představovali vážnější konkurenci na pracovním trhu, protože je placen za sofistikovanou a odpovědnou činnost, ale zároveň chápe obavy příjemců sociálních dávek, protože v tomto ohledu by se ti přistěhovalci konkurencí stát mohli. Z úhlu pohledu přispěvatele je skoro jedno, kdo je příjemce, obzvlášť, je-li ona solidarita povinná. Vyjádřeno expresivně: jaký je rozdíl v tom, zda podporujete třímilionovou  armádu důchodců, nebo 3 a půl tisíce kvótami přidělených Syřanů?

 

Říká se, že otázka imigrantů rozděluje národ na dvě skupiny. Na ty, kteří by těm lidem prchajícím před válkou či chudobou pomáhali a na ty, kteří by uzavřeli hranice a nikoho sem nepouštěli. Dovedu si představit, kudy ta demarkační linie vede. Uzavření hranic, ploty s ostnatým drátem byly hojně využívány v bývalém sovětském bloku, a protože tento je již 25 let pohřben historií, stesky po exhumaci těchto opatření lze připisovat na vrub spíše dříve narozeným, než lidem, kteří takové totalitní praktiky nezažili.

 

Nejmarkantnější příklad toho, kterým věkovým skupinám současná vládní garnitura nadržuje je absolutní absence statní podpory startovního bydlení. Plánuje se, že se v roce 2016 má prostavět 66 miliard korun na dálnice. Avšak v kolonce výstavba státního bydlení zeje zoufalá nula. Proč se nestaví státní byty, které by se za symbolický poplatek pronajímaly mladým rodinám? Odpověd je nasnadě. Třetina rozpočtu jde na důchody (zdroj ministerstvofoinancí.cz), na bydlení pro mladé nezbývají peníze. Předpokláda se, jaksi,  že mladí si vezmou hypotéku. To je ale strašný přístup. Argumentace typu “ať si to mladí zaplatí, když si chtějí založit rodinu” je úplně stejně nesmyslná, jako hypotetický výrok, “ať si staří našetří, když se chtějí dožít vysokého věku”. Příspěvek na úrok z hypotéky, nebo nízkoúročená půjčka 600 000kč jsou jen slabou náplastí.

 

Mladí navíc nedostali šanci se na tu situaci připravit. Nemohli si našetřit, chodili do školy, nebyli 40 let ekonomicky aktivní. Zkuste se připojit na stránky s nabídkou realit a podívat se, za jaké  částky se dá dnes bydlení pořídit. Domnívám se, že příčiny jsou patrně že stejného soudku. Starší lidé po šedesátce už většinou mají kde bydlet a tak na výstavbu státního bydlení netlačí. Mladých tolik není, k volbám nechodí, tak proč by měly volení zástupci  startovní bydlení řešit?   Další důvod, proč je  to politicky neprůchodné, výstavba státního bydlení by jistě způsobila pokles cen na trhu s realitami. No a reality logicky vlastní především starší lidé.

 

Mimochodem, zadluženost mladých, potažmo hypotéky, jsou dle mého názoru rovněž důvod, proč neuspěla reforma důchodového systému. Do programu druhého pilíře se nepřihlásili ti, kdož se tam přihlásit měli, na koho byl cílen. Chtít totiž po někom, kdo splácí hypotéku, platí průměrných 4700kč měsíčně  sociální pojištění, aby si ještě další peníze spořil na penzi, je holý nesmysl, který hraničí s ignorancí.

 

Nedělám si iluze, ideální společenský systém, který by vyhovoval všem, vymyslet nelze. Nejsme stejní, každý máme jiné nároky, jiné priority. Každý jsme v jiné životní fázi. Jedinec vždy upřednostňoval, upřednostňuje  a upřednostňovat bude své vlastní zájmy nad zájmy celku. Jde ale o to, aby mezi různými zájmovými skupinami byla  rovnováha. Je neodiskutovatelné, že mezigeneračně ta rovnováha byla narušena. A ještě navíc lze, z uvedených důvodů, předpokládat, že se demografické nůžky budou i nadále rozevírat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama