Mám rád válečné filmy. Co to povídám? Totiž, aby jste tomu správně rozuměli, nemám je rád. Válku nemá nikdo rád, válku přece nemůže mít nikdo rád. Fascinují mě lidé, hrdinové těch filmů a jejich příběhy. Jejich vůle po přežití byla ( a stále zůstává) obdivuhodná. Nezdolná naděje, že jednou snad, až bude po válce a oni jestli budou mít to štěstí a přežijí, že jednou snad budou žít normálně. Jejich ochota pomáhat druhým, třeba úplně neznámým lidem, schovávat je před gestapem ve sklepě, riskovat tak vlastní krk, mně nepřestává fascinovat. Neumíme si to ani představit – museli si vystačit s málem, s minimem potravin, oblečení, otopu a přesto se ještě dělili s ostatními o poslední kůrku chleba….
Mám takový zlozvyk. Když sleduji nějakou tu napínavou pasáž ve válečným filmu, musím něco žvýkat. To napětí mě k tomu podvědomě nutí. Brambůrky, arašídy, popcorn, pražená slunečnicová semínka, cokoliv. A jelikož se to ve válečných filmech napínavými pasážemi jen hemží, zkonzumuju toho opravdu hodně. Doktoři říkají, že je to dost nebezpečný zlozvyk. Obezita je smrtelná choroba. Proto jsem raději přeřadil na ovoce. Rozkrájím si dvě, tři jabka na malé kousíčky a chroupu je místo chipsů. Někdy dávám mandarinky, nebo pomeranče. Aspoň do sebe dostanu nějaké vitamíny, když už. Z nebezpečného zlozvyku se stala zdravá věc. Rituál, na který se těším.
Když už je to v práci celkem dlouhý a já už jsem hodně unavený, vidina toho, že po šichtě půjdu a koupím si dva pomeranče, mě drží nad vodou. A večer, až budou na buzerplace ječet fašistický, nebo komunistický lampasáci na nějakýho chudáka, do sebe tu vitamínovou bombu narvu.
Jistě si říkáte, to je divnej týpek. Jak se někdo může cpát jabkama, když se dívá na ty hrůzy z koncentráků, na utrpení druhých ve válečný vřavě? To já bych nespolkla/nespolkl ani sousto. A ještě prý z toho má rituál. Dokonce přiznává, že se na to těší, hovado.
Můžu vás uklidnit, už jsem ten zlozvyk překonal. Pevná vůle zvítězila. Té závislosti na ovoci jsem se dokázal zbavit. Sice ještě občas trpím na abstinenční příznaky, to když kolega vedle mě loupe pomeranč a krásně to v kanceláři zavoní, sbíhají se mi sliny. Na štěstí mám silnou vůli, hned tak mě něco nezlomí. Musím potěšeně konstatovat, že jak plyne čas, abstinenční příznaky ustupují. Už je to několik týdnů, co jsem sežral poslední stroužek pomeranče. Dokonce jsem vysadil i substitut v podobě vitamínových tablet. Když je nejhůř, vystačím si s levnými krabicovými džusy. Je to takový můj malý trik. Podařilo se mi obalamutit vlastní chuťové buňky. Co si budeme vykládat, tyto “džusy” jsou vesměs syntetického původu. Jak se říká pomeranč zahlédly pouze z rozjetého vlaku, ale ta chuť pomeranče tam je. Co je metadon pro alkoholika, je pro mě levný krabicový pomerančový džus.
A jak se to seběhlo, že jsem přestal? Kde se ve mně vzala ta sílá? Jak jsem to dokázal? Prostě splněný novoroční předsevzetí.
A kromě toho jsem přestal sledovat válečný filmy