Reklama
 
Blog | Standa Salvet

R.I.P. E.T.

Jsem sice ještě pořád mlád, ale už dlouho. Jinými slovy: stárnu. Projevuje se to tím, že sleduji filmy pro pamětníky. Zatímco babička oplakávávala neodolatelné vábení Oldřicha Nového v roli Kristiána, pro mně je filmem pro pamětníky E.T.mimozemšťan.

Poprvé jsem ho viděl před více než dvaceti lety. Bylo mi asi tak dvanáct let. V panelovém kultůráku, v krabici uprostřed jedné pražské periferie, jsem jednoho večera usedl do rozvrzané překližkové sklápěcí sedačky. Pamatujete si na ně? Nemohli jste se na nich moc vrtět, abyste si nezadřeli třísku. Do sálu bylo zakázáno nosit cokoliv k snědku. Popcorn byl stejně tehdy zakázený, co by odporný výdobytek americké buržoazie. S rukama založenýma v klíně, namlsán Návštěvníky a Létajícím Čestmírem, jsem netrpělivě čekal na to, co přijde.

Na to, co přišlo jsme nebyli připraven ani jeden, co jsme tehdy v tom sále seděli.

Jako děti jsme žili v přesvědčení, že to, co se vysílá v televizi, nebo promítá na filmovém plátně, se alespoň trochu musí opírat o realitu. Svět fantazie se teprve připravoval na invazi do reality. Tak jsme uvěřili, že by se to někdy v budoucnosti mohlo doopravdy stát a že by na předměstí Los Angeles mohla přistát kosmická loď plná mimozemšťanů. Podivné mrňavé postavičky by se rozešly sbírat vzorky do okolí. Jedna z nich by při tom mohla zabloudit až na kraj lesa. Okouzlena světly velkoměsta by zapomněla, kde jí hlava stojí. Nestihla by se vrátit včas na palubu a uvízla by na naší planetě. Aby nebyla lapena krvelačným komandem zlých, nedobrých strážců zákona, unikla by v šílené štvanici a ukryla by se v kůlně nejbližšího domu.

Reklama

Odsud E.T.ho vysvobodil hrdinný desetiletý chlapec Elliot a stal se jeho ochráncem. Postupně se spolu skamarádili. Vzniklo mezi nimi pevné, doslova telepatické pouto.

Nevděčnému E.T.mu se však strašně stýskalo po domově. Chtěje ukázat odkud pochází, názorně předvedl model rodné planetární soustavy, když donutil psychokineticky levitovat neidentifikovatelné plastelínové kuličky. Úžasné, ohromující a úchvatné. Plazili jsme se tenkrát v euforii po zdi…

…a to byl teprve jenom začátek ukázky E.T.-ho schopností.

Když si E.T. potřeboval zavolat domů, aby si pro něj přiletěli, hodla si sestrojit intergalaktický telefon. Děti mu k tomuto účelu sehnali na první pohled dost nevhodný materiál. Součástky jakéhosi předpotopního počítače a kotoučovou pilu, o kterou se naneštěstí Elliot řízl do prstu. Nejenže bolestí vykřikl, dokonce se objevila i krev.

Naštěstí stál na blízku E.T.. Rozsvítil ukazováček a ránu zacelil.

Úchvatná scéna, kvůli které jsme zapomněli dodržovat onu překližko-sedačkovou nehybnost. Mnozí si tedy tu třísku nakonec zadřeli.

Když se E.T s Elliotem vydali (letecky na bicyklu!) komunikační zařízení nainstalovat do temného lesa kalifornského, E.T. se nachladil. Imunitní systém bytosti, která byl výdobytkem nepozemské evoluce, neměl logicky v boji proti pozemskému chřipkovému viru šanci.

Mezitím byl však jeho úkryt odhalen bandou senzacechtivích paparazzi-vědců a nemocný mimozemšťánek se ocitnul v igelitovém anesteziologicko-resuscitačním oddělení, vydán napospas péči bílopláštníků. Lékařů, biologů a možná i paleontologů. Z hodiny na hodinu chřadl a spolu s ním i jeho telepatické dvojče Elliot.

Před finální scéna mě dvakrát dohnala k slzám. Tenkrát v polovině osmdesátých dojetím. Nedávno smíchy, když jsem ten film viděl znovu..

E.T. totiž zemřel a potom vstal z mrtvých. Vyrván ze chřtánu záhrobí žalem Elliotovým.

(hned jsem se zarazil. V jiných souvislostech mi zmrtvýchvstání směšné nepřipadá. Snad nevěříte, že by mimozemšťané mohli býti syny božími?)

Zatímco moji vrstevníci obdivovali vraždící stroje typu Rambo, mým idolem byl právě E.T. Chtěl jsem být jako Elliot. Chtěl jsem si také najít si svého mimozemského mazlíčka. Setkat se s někým z vesmíru. Kdyby nás tak ráčili alespoň jednou poctít svou návštěvou. .Jenom na pár dní…

Pilně jsem se učil fyziku. Jednak, abych mu rozumněl a druhak, abych svými znalostmi neutrhl pozemšťanům ostudu. Představoval jsem si, jak jednoho dne uslyším po úvodní znělce Televizních novin zprávu: ,, V Krasnojarském kraji přistálo neznámé plavidlo mimozemského původu. Za přísného dohledu pohotovostních složek sovětské armády vystoupila z modulu delegace mimozemských soudruhů…“

Nerozvážnost mládí. Je dobře, že k ničemu takovému nedošlo. Úplně každá vesmírná návštěva by totiž nemusela být přátelská a se Zeměkoulí by to nemuselo dopadnout dobře. Mohl by jí stihnout osud planety Arrakis, známou spíše jako Duna, a stala by se z ní poušť obývaná obrovskými červy. Kdekomu by se pak zachtělo skládat prostor a dopravovat se tak mezi hvězdnými systémy nadsvětelnou rychlostí. To bychom se pak těch potvor už nezbavili. Lítali by k nám pro koření onžského plynu jedna za druhou.

 Od těch dob jsem viděl docela dost sci-fi filmů a tak musím zaklepat (na dřevo), zaplať pánbů, že skrytá hrozba zůstala nenaplněna a Hvězdné války zůstaly uvězněny na filmových plátnech a v televizních obrazovkách. Klony nezaútočily a tak se nemuseli příslušníci řádu Sithů za nic mstít a Jedi se nemusel vrátit. Po pravdě řečeno, nakonec můžeme být rádi, že si ani ta pozemská impéria nevrátila svoje údery.

Až jednou…

…po čtvrtstoletí znovu stejné kino, stejný kinosál. Znovu převratná filmová událost. Překližkové sklápěcí sedačky nahradila luxusní polstrovaná sedadla, ve kterých jsem se opravdu pohodlně usadil. Vlevo cola a na klíně tuna popcornu. Na očích 3D brýle, které vás vskutku vtáhnou do děje.. .

Cítil jsem se být osobně přítomen na Pandoře. Na kratičkou chvíli jsem splynul s její přírodou. Procházel jsem se v cizím těle po obrovském lese a ani jsem nepotřeboval vlézt do solárka jako Jake Sully. Jako kovaný Naavi osedlal koně a pak pterodaktyla. Propojil se s nimi vlasama. Komunikoval s planetou pomocí božského stromu a chtěl nakopat těm přivandrovalcům ze Země, protože se chystali kvůli mrzkému zisku zdevastovat zdejší ráj.

Díky Avatarovi jsem konečně pochopil, proč je vesmír tak obrovský. Protože by ty technologicky vyspělejší  civilizace drtily ty technicky méně zdatné. Naštěstí vesmírem nelze cestovat. Vesmír je neskutečně rozlezlý. Všechno je nedosažitelně daleko, protože nic hmotného, tedy ani naše těla nemůžou letět rychleji než světlo. Předpokládá se, že nejbližší obydlený svět, odvozeno z počtu hvězd v Galaxii, by neměl být blíž než tisícovku parseků. (3260 sv.r)

I když nikdy není nic definitivní.

Až se oklepete ze zážitků z fantastických filmů, vězte, že závěry moderní vědy si ničím nezadají s odstavci sci-fi románů. Všichni dobře víme, že svět je jen  iluze v rozsahu vlnových délek 400 až 750nm. Moderní fyzika hlásá, že  žijeme v jedenácti rozměrném světě a že vícerozměrný čas si plyne, jak se mu zachce. Na prahu černých děr a ve vysokých rychlostech klidně natahuje. Už tak nekonečný vesmír se stále ještě více rozpíná. Newtonovo jablko není přitahováno gravitační silou, ale klouže na klouzačce hmotou deformovaného prostoru. Ani to vakuum už není co bývalo. Makroskopicky se sice tváři být vzduchoprázdné, ale na mikroskopické úrovni rozpustile fluktuuje. Hmota se z ničeho hmotného neskládá, její částice jsou vlastně všude a nikde zároveň. Chovají se dle zákona-nezákona o vlnové pravděpodobnosti.

Obzor nám zastírá neznámá temná hmota a ještě temnější energie.

Nicota. Nicota? Nicota?!

(nebyla snad nicota na hlavu poražena Bastienem a princem Atreiem?)

 Nekonečný příběh světa fantazie nakonec našel ve fyzice spojence a pronikl do našich životů. Hranice mezi virtuální a fyziologickou realitou se definitivně rozplynula..

Ještě dnes mi trnou zuby, když si vzpomenu, jak Kamenožrout žvýkal velmi chutný vápenec.

(nakloňte se blíž)

Prozradím vám tajemství všech fyziků. Striktně fyzikálně se svět vysvětlit nedá. Fyzika je jen první level adventury poznání. Čím víc se snaží přiblížit k rozluštění záhady bytí, tím víc působí zmateně. Pokud se budeme spoléhat pouze na ní, nikdy nepřekročíme svůj hmotně-energetický stín. Co leží mimo jeho hranice se můžeme jen domnívat… v lepším případě matematicky abstrahovat, ale to je ošidné. Kdo jsme kdy programovali dobře víme, že k vytyčeným cílům lze dojít různými způsoby, pomocí různých, mnohdy odlišných, algoritmů.

Zlá předtucha se zhmotnila. Poslední řádky vyťukávám na klávesnici už jen roztřesenými prsty. Ještě si loknu vody, bych schladil rozrušení. Tak je to přeci jen pravda. Žijeme v Matrixu…

…no nic.

Rest in peace. Odpočívej v pokoji E.T. mimozemšťane!

Foto v perexu je z filmu E.T. Mimozemšťan.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama