Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Pravda o hlasech

Několik připomínek ke článku “Když v hlavě někdo mluví”, který vyšel v minulém Respektu.

,, Představa, že slyšíte v hlavě hlas, jehož reálný zdroj se v okolí nenachází, může být docela děsivá” píše pan Třešňák v úvodu svého textu a má pravdu, jde o závažný fenomén, se kterým se lidé setkávají od pradávna a před kterým bychom neměli strkat hlavu do písku. Pak předvede svůj mistrovský talent a kumšt, tedy to, co zněj dělá jednoho z nejlepších novinářů v zemi. Článek je korektní, citlivě napsaný. Opatrně se dotýká palčivého problému, evidentně se snaží, aby nikoho neurazil. Nelze než souhlasit, neměli bychom lidi s těmito problémy zařazovat do kategorie bláznů. Většinou se jedná o příčetné, normálně uvažující a fungující jedince a tímpádem bychom je neměli léčit tišícími léky, které je svými vedlejšími účinky do mentálních problémů skutečně přivést mohou.

Tak to bychom měli… Konečně se dostáváme k tomu, z čím vlastně  nesouhlasím a proč vlastně se ozývám. V textu mi něco chybí. Ačkoliv se pan Třešňák několikrát vyloženě dušuje, že ,,slyšet hlasy” není diagnóza psychické poruchy, vyjmenovává že určitě procento populace, konkrétně až prý k šesti procentům,  s tím mělo nějakou zkušenost, přesto nepřipouští existenci jiného spouštěče tohoto fenoménu, než jsou neuronové sítě lidského mozku. V textu není ani náznak toho, že by oni lidé mohli skutečně nějaké hlasy slyšet, které by k nim mohly promlouvat třeba ze záhrobí, z jiných dimenzí, nebo z paralelních světů. Autor se tak úzkostlivě vyhýbá paranormálním jevům, až se do toho zamotá a samozřejmě jiné cesty z toho klubka není, než že sklouzne k tomu, co se původně snažil popřít. Totiž, že když slyšíte vnitřní hlasy, potýkáte se z nějakou formou schizofrenie. Zároveň však druhým dechem dodává, cituji:

V jednom se ale současná medicína a alternativní směry shodnou. Diagnóza schizofrenie ustanovená otci zakladateli moderní psychiatrie je velmi pravděpodobně nefunkčním konceptem, pod nímž se skrývají různé psychické obtíže, s odlišnými příčinami, potřebami i prognózou.

Každá doba trpí nějakými předsudky, naší dobu nevyjímaje. Věda a její metody zkoumání našeho světa vznikla tak trochu na truc duchovenstvu a spiritualitě. Otcové zakladatelé se už nechtěli nechat dál krmit některými zjevně nesmyslnými dogmaty, které tehdy byly oficiálním stanoviskem církve, respektive neoficiálními lidovými moudry pramenícími z babských báchorek. Na druhou stranu vedlejším účinkem tohoto dědictví je, že existují fenomény jako je například tento, které jsou tak tabuizované, že ani nemohou být pořádně probádané, protože vědci dopředu diskvalifikují celou řadu možných vysvětlení.

Výsledek pak vypadá tak, že úkolem moderní psychiatrie není nic jiného, než eliminovat jakékoliv projevy spirituality a duchovního života. Dobře to definoval dalajláma v nedávném rozhovoru pro ČT, když přirovnal současné její poznatky na úroveň mateřské školky. Co by asi řekl na paskvil typu (opět cituji pana Třešňáka):

Moderní psychiatrie to vysvětluje tím, že postiženému člověku z různých důvodů poklesne práh, který v neuronových sítích vyhodnocuje nevýznamné šumy od hodnotných relevantních podnětů. Ve stavu přecitlivělosti pak mozek ozvučí vnitřní myšlenkové pochody a jiné mentální obsahy.

Jenomže toto vysvětlení silně pokulhává, když vám dávno mrtvá babička například sdělí, kam schovala klíč od almary, vy pak na to místo jdete a ten klíč tam skutečně najdete. Nebo když vás vaše tetička ze záhrobí upozorní, že se vám v potoce topí dítě a vy ho pak na poslední chvíli zachráníte před utonutím. V každé rodině je nějaký takový příběh a troufám si odhadnout, že každý psychoterapeut vám mimo kameru potvrdí, že se s něčím podobným již ve své praxi také setkal. Jak dlouho ještě bude moderní psychiatrie tyto případy ignorovat, jen aby nemusela měnit svá dogmata?

Ale abychom zůstali nohama na zemi, jistě se ptáte, odkud by se ty hlasy asi měly ozývat a v tom to právě je. Ono se to nezdá, ale možností je spousta; zatímco fyzika běžně pracuje s pojmy jako kvantová mlha, kvantová provázanost, paralelní vesmír a už ani nepředstírá třírozměrnou realitu, místo toho koketuje s jedenácti rozměrným (víceméně) prostovým modelem dokonce s více rozměry časovými, diskontinuitou, singularitou a bůhvíkde jakýho čerta honí, psychiatrie zastydla v zastaralém třírozměrném konceptu. Příklad: není-li nikde v dosahu konvenční zdroj zvuku, zvuk neexistuje, je jen halucinací. Je to stejné, jako kdybyste mi tvrdili, že není-li v místnosti kapela, nemůžeme slyšet hudbu z reproduktorů.

Totiž, jak pan Třešňák dále píše, pokusy na magnetické rezonanci ukazují, že vnitřní hlasy jsou skutečné slyšené. Aktivuje se při nich stejná část mozku, která zpracovává podněty ze sluchového orgánu. Naše technologické možnosti zatím neumožňují uměle aktivovat příslušnou část neuronových sítí a simulovat tak dojem slyšení lidského hlasu, dokonce ani neumíme přesně lokalizovat, které konkrétně jsou za to vlastně zodpovědné, to ale přece neznamená, že tu možnost můžeme úplně vyloučit. Výzkumné laboratoře ve snaze pomoci neslyšícím na vývoji nějakého takového sluchového implantátu pracují.

Korunu tomu pan Třešňák nasadil zmínkou o americkém psychologovi Julianu Jaynesovi. Ten prý analýzou dobových literárních pramenů dospěl k názoru, že lidé před dvěma tisíciletími lidé slýchali hlasy běžně. Vypracoval proto unikátní vývojovou teorii, podle níž byly hemisféry našich předků více propojené a jejich vzájemná informační výměna měla právě podobu hlasů, která byla mylně považována za interakci s jakýmsi duchovním světem.

To je pěkná blbost, cítíte to také? Nabídnu jiný příběh:

Jistě, disponujeme vyspělými technologiemi, o kterých se našim předkům ani nesnilo, ale to ještě nemusí znamenat, že jsme chytřejší, než bývali oni. Ony technologie, nejen, že nás popostrkují ke zrádnému ideálu lenosti, ale zároveň nás stojí spoustu úsilí naučit se s nimi pracovat. Schopnost ovládat počítače už na uživatelské nepopiratelně zaměstnává určité procento našich mentálních schopností, kterou naší předkové mohli využít k něčemu jinému. Když se k tomu připočte důsledná školní výchova, která nás nutí uchovávat  encyklopedické znalosti, které jsou z praktického hlediska z 90% zcela zbytečné, vznikne mlha, závoj, který nás omezuje ve schopnosti vnímat naše okolí citlivěji. Oba dva faktory dohromady (a snad by šlo najít více takových nepříznivých faktorů), nenávratně vedou k jistému stupni otupělosti. Žijeme v betonových velkoměstech, prostorem se pohybujeme výhradně dopravními prostředky, ztratili jsme kontakt s okolím. Zdaleka nejsme tak spjati s přírodou, jako byli naši předkové. A není divu, že i náš duchovní život je téměř na nulové úrovni. Proto asi nejsme a ani nemůžeme být tak citlivý na různé projevy spirituality  jako bývali naši pradědečkové a prababičky. Tak jim prostě nevěříme, že takové fenomény existují. Dokonce jsme přesvědčeni, že nemohou existovat.

Tím, že jsme ztratili kontakt s okolím, jsme ztratili schopnost vnímat jevy a zákonitosti, které sice nejsou měřitelné laboratorními přístroji, ale které lidská bytost může dost dobře vnímat. Je to jako s hudbou. Přístroje dokáží změřit frekvenci a amplitudu tónů, ale nedokáží pochopit její poselství. Hudbu slýcháváme od malička, jsme tedy dobře vycvičeni v tomto způsobu komunikace. Dokážeme se otevřít poselství, vnímat emoce, jež v její tóny vepsal autor. Věřím tomu, kdybych dnes na prahu čtyřicítky uslyšel hudbu poprvé, možná bych také nedocenil její hloubku. Stejně tak je možné, že kdybych o ní slyšel jen z vyprávění, nebo z dobových historických pramenů, možná bych také neuvěřil v existenci pozitivních účinků na lidskou mysl. Nejspíš bych to považoval za projev mentální poruchy.

Šestý smysl civilizovaného člověka již dávno zakrněl. Dávno neslyšíme hudbu, kterou nám zpívá matka příroda, matička Země – živoucí planeta Gaia. Dávno nevíme, k čemu jsou po krajině rozesety menhiry.  Dávno jsme přestali vnímat geopatogenní zóny.  Dávno nevnímáme projevy energie, jíž jsou živy všechny pozemské životní formy, hudbu, která  propůjčuje sílu šelmám, inteligenci kytovcům, ostražitost býložravcům, stěhovavým ptákum schopnost najít směr svého letu.

… a v neposlední řadě dávno nevíme, odkud se vzaly některé hlasy, které k nám promlouvají, býť nemají ve skutečnosti zjevnou příčinu. 

A co pan Třešňák? Je nějaká šance, že si přečte můj blog? Asi ne, ale stejně by mě zajímalo: souhlasil by, nebo se svou urputnou snahou o žurnalistickou profesionalitu veřejně zříká své duchovní cesty na kterou beztak (odhaduji) již dávno vykročil. Úplně zbytečně, vždyť je to přece tak přirozené.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama