Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Nářek vymírajícího bibliofila

Kdysi, ještě před vynálezem knihtisku byla kniha ohromnou vzácností. Většina populace byla negramotná a když už se někdo odhodlal třeba jen opsat dílo někoho jiného, trvalo mu to několik měsíců. Každý kus byl originál, každá kniha byla, neřku-li umělecké, tak alespoň vrcholné řemeslné dílo. Není divu, že cena knihy tehdy převyšovala cenu koně, nebo dokonce cenu domu.

Dnes se po světě povalují nepřeberná množství knih. Tisíce tiskáren po celém světě denně vychrlí tuny svázaného potištěného papíru. Kvantita ale rozhodně převyšuje kvalitu. Devět desetin svazků bývá napsáno pro úspěch nebo pro peníze. Bohužel tím většinou trpí obsah knih. Kam tím mířím? Skvěle to vyjádřil Petr Šabach v povídce ,,Nejsladší melodie“, kde vypráví o hudebním skladateli, který sedí u klavíru a zoufale čeká na inspiraci.

Cituji:,,Smutně jsem brknul tuhle a pak zase támhle, ale nemělo to žádný smysl. Brnkáním člověk nic nevymyslí. Tedy vymyslí, ale jenom to brnkání..“

Obávám se, že mnoho dnešních knih kvality brnkání ani zdaleka nedosahuje.

Reklama

Knihy sice devalvovaly, pořád ale nějakou vyčíslitelnou hodnotu mají. Když si člověk dá záležet, nebo když má štěstí a náhodou se strefí, pár ohromně vzácných knih, které by měly cenu domu může potkat i v dnešní době. Jsou psané skutečnými mistry, tedy těmi, kteří píší ze srdce. O své dílo v podstatě ani moc neusilují, vděčí za něj záblesku intuice. Zažívají náhlou a neodolatelnou touhu chopit se pera, (usednout ke klávesnici) a vysypat se. Vhodné citáty a propracované argumenty pak přicházejí téměř bez uvažování a neskutečně rychle. Když se jich pak zeptáte na průběh jejich tvorby, připustí, že se jim někdy zdá, jako by ty myšlenky, slova, věty nebyly ani jejich vlastní. Zdroj inspirace bývá tak trochu opředen tajemnem a i samotnými autory bývá popisován nejasnými pojmy, jako je polibek Múzy či boží vnuknutí.

Do takto napsaných knih se začteme tak, že už vlastně ani vědomě nečteme. Nevidíme jednotlivá písmena, ani slova. Nevnímáme samotný akt čtení. Naše vlastní ega jsou odstrčena někam do nejzapadlejšího kouta mysli a na jejich místě ožívají myšlenky spisovatelů, jejich vyprávění a obrazy jejich fantazií. Jejich vzpomínky se stávají našimi vzpomínkami. A právě v takových knihách nacházíme střípky zrcadel, ve kterých se odrážejí obrazy našeho vlastního nitra.

Stává se vám to taky? Někdy? Vždycky?

Mimochodem přemýšleli jste někdy o tom, proč nás, lidi, baví číst knihy? Proč se tak rádi utíkáme do světa ohraničeného písmeny? Proč jsme ochotni prožívat úzkost hrdinů, kteří třeba čelí smrtelnému nebezpečí, trýznit se jejich stresem, nebo žalem nad ztrátou jejich nejbližších? Proč jsme ochotni kvůli četbě na chvíli vypnout vlastní realitu a zanořit se do cizích myšlenek? Žít cizí příběhy?

U vět, se kterými se nejvyšší možnou mírou ztotožňujeme, pak míváme pocit, jako by z nich sálala pravda ve své nejčistší podobě a (ateisté prominou) jako by k nám promlouval Bůh.

Co slovo, to perla. Co věta, to moudro.

Knihu, o které vám chci vyprávět, potkáte tak jednou, nejvýše dvakrát za život. Já, osobně, jsem se s tou svou vyvolenou setkal před několika měsíci a i když byla napsaná před více než sto lety a tím pádem přežila dvě celé generace. Oslovila mě natolik, že o ní musím několikrát denně přemýšlet. Nebudu prozrazovat její název, pro potřeby tohoto blogu není podstatný. Chci psát o svých pocitech.

Osud mi ji přihrál do cesty teprve nedávno. S první zmínkou jsem se sice setkal už před rokem, byla hojně citována v jiném titulu. Znovu jsem si na ní vzpomněl, až když jsem došel na konec ,,Cesty šamana“ Michaela Harnera a hloubal nad tím, jestli s rozvojem civilizace lidé neztrácí některé mystické schopnosti připisované vybraným zástupcům primitivních kmenů – šamanům.

Pocítil jsem neodolatelnou touhu si jí přečíst a tak jsem měl opravdovou radost, když jsem si na internetu zjistil, že jí mají v knihovně. V té hlavní, na Mariánském náměstí.

Bylo to v červenci, když byla ta vedra. Vzpomínáte? Po těžkém pracovním dni, psychicky zdeptaný a vyčerpaný, jsem se přece jen rozhodl vyrazit do Ústřední knihovny a vypůjčit si jí.. Musel jsem překonat přirozený odpor k jízdě přecpanými prostředky veřejné dopravy. Pak jsem ještě stejně musel ujít kus pěšky. Slunce pražilo do asfaltu. U židovského hřbitova jsem navíc zabloudil. Nechápu proč, šel jsem tudy snad tisíckrát. Asi se tím horkem snížila moje orientační schopnost. Motal jsem se kolem chrámu sv. Mikuláše, orloje až jsem se konečně domotal k Říši loutek. Vyprahlý horkem, žízniv a hladový jsem konečně dorazil na místo. Hltal jsem chládek mramorových prostor naší drahé ústřední knihovny a zaplavila mě vlna euforie.

Od Koniáše jsem vyfasoval číslo a čekal. Půlhodina čekání, která pak následovala, se protahovala do nekonečna. Tolik jsem se na tu knihu těšil. Čas se skoro zastavil … a pak jsem jí konečně spatřil. Od první chvíle magicky přitahovala mojí pozornost. Už když mi jí paní knihovnice nesla, skrze zavřené stránky prosvítala její laskavost. Překvapila mě její objemnost. První vzájemný dotek jsem vnímal se zvláštní intenzitou. Dlaní sevřel její hřbet, přitiskl si jí na hruď a nenápadně, aby to na veřejnosti nevyznělo trapně, jsem si k ní přičichl. Mám rád vůni čerstvého papíru a lepidla nových knih. Tahle však nová nebyla. Přestože česká verze vyšla už v roce 2004, mnoho lidí ji přede mnou půjčeno nemělo. Stránky byly čisté, neohmatané, rohy nepolámané.

Cestou domu jsem si v ní nedočkavě listoval, četl náhodně vybrané fragmenty a domýšlel celkový kontext, do kterého asi zapadají. Výhoda cesty tramvají – nemusíte se rozptylovat řízením. Není to dějová knížka, ale naučná, tak jsem se nemusel obávat předčasného vyzrazení zápletky. Úplně jsem zapomněl na hlad, žízeň a horko. Užíval jsem si každý dotek, kterým jsem byť jenom otáčel stránku.

Knihu jsem začal číst už u večeře, tolik netrpělivý jsem byl. Pak ve vaně a nakonec jsem si jí vzal i do postele. A skutečně. Co slovo, to perla. Co věta, to moudro.

Ten večer jsem si po několika letech ani nepustil počítač. Některé myšlenky se mi zdáli tak skvostné, že jsem si je  zaznamenal do mobilu. Jako MMS. Občas si tak ukládám myšlenky, které mě nadchnou. Bojím se totiž, abych je neztratil. Sice si je potom málokdy přečtu znovu, ale tak nějak si je při tom ukládání lépe uvědomím. Dvakrát si tak vychutnám jejich krásu.

A tu knížku mám pořád ještě doma. Už ji čtu podruhé za sebou. Nejsem schopný ji vrátit, pořád si jí prodlužuji.. Budu si muset napsat Ježíškovi…

Myslíte si, že přeháním? Může být, trochu jsem to vyprávění přibarvil, ale řekněte sami, tohle s elektronickými čtečkami nikdy nezažijeme. Byť by byly sebevychytanější, sebelesklejší a jejich displeje zářili sebesvítivějšími barvami. Kniha je především věc, bude-li jednou pouhým souborem, lidé si k ní pak už nikdy nezískají ten správný vztah. Literatura podle mě zanikne. Psát bude každý neumětel a než se všude přítomným brakem prokoušete k lepšímu titulu, natolik vás to otráví, že si příště pořádně rozmyslíte, jestli budete četbou trávit svůj drahocenný čas.

Vidím to na příkladu s hudbou. Hudba úplně stagnuje, protože je jí všude strašně moc a je snadno kopírovatelná. Naše generace nemá k hudbě ani zdaleka tak vřelý vztah, jako měla generace našich rodičů. A generace, která přichází nyní, už nemá k hudbě vůbec žádný vztah. Alespoň podle názorů teenagerů, se kterými jsem se osobně setkal. Podle mě už nikdy nevzniknou fenomenální kapely jako Beatles, Doors ani třeba Visací zámek. A to už raději nemluvím o géniích typu Bacha nebo Beethovena. Znáte nějakého kvalitativně srovnatelného žijícího skladatele? Napište mi o něm, prosím. Rád bych se totiž mýlil.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama