Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Iluze spravedlivého vládce

 

Vládnout by chtěl kde kdo. Zájemců je spousta, konkurence je obrovská. Vyškrábat se nahoru, tedy být zvolen alespoň do Senátu či do Sněmovny se povede jen omezenému počtu uchazečů. K dosažení takového cíle je třeba investovat nezměrné úsilí a tak se to povede jen těm, kteří se neštítí použít všech dostupných prostředků.

Bohužel, lidské charakterové vlastnosti nebývají jen kladné. Zní to sice úplně strašně, ale korupce v politice je vlastně přirozený jev. Nemám na mysli jen korupci finační, ale také korupci protislužbou. Ta je vlastně tím žebříčkem, po kterém se šplhá vzhůru. Korupce finační představuje až tu pověstnou třešničku na dortu. To hmatatelné, co si z politiky můžete odnést do nejisté budoucnosti, kromě pocitu z dobře vykonané práce. Proto, ať už bude nahoře sedět Petr nebo Pavel, vždycky bude hájit především své vlastní zájmy. Dovolávat se mravního nebo etického kodexu je ve vztahu s vládnutím dost naivní. Život na výsluní totiž mívá krátkého trvání. Když pak příjde Bárta pokušitel a vytasí se na vás s obálkou, potlačíte všechny svoje morální pudy, hrábnete po ní a doufáte, že to nebude vidět. Taková příležitost se už podruhé nemusí opakovat a kdyby přece? Peněz není nikdy dost.

Náš demokratický systém samozřejmě s přirozenou lidskou hamižností počítá a snaží se jí eliminovat vysokými odměnami ústavních činitelů. Platy poslanců jsou proto tak vysoké, aby byli neúplatní a preferovali veřejný zájem nad zájmem osobním. Stejné je to například s platy soudců. Nejsou to malé částky, mnohdy se jedná o desetinásobek průměrné mzdy. V praxi se bohužel ukázalo, že ani to však nestačí. Lidská hamižnost je neomezená. V podstatě se tím jen zvyšuje poptávka po výši úplatku – ten musí být dostatečně vysoký, aby příjemce byl kvůli němu ochoten riskovat – řádově nejméně v desetimiliónových částkách. Když si uvědomíme, že z pohledu dárce je úplatek vlastně investice a jako takový se musí rentovat, zjistíme, že výše výdělku na vysoké politické pozici v konečném důsledku mnohonásobně zatěžuje veřejné rozpočty.

Na korupci známe jen jeden jediný lék, navíc zabírá až po dlouhodobé léčbě. Demokracká a svobodná společnost s dobře fungující investigativní žurnalistikou. Díky ní se část korupce provalí, stávající politická reprezentace se tím zkompromituje a dojde k jejímu následovnému nezvolení. Nastoupí nová garnitura a korupční kolečko se roztáčí znovu od nuly. Noví, dosud nezkorumpovaní lidé postupem času také podlehnou pokušení a tak výměna politických elit cykluje v podstatě permanentně. To by zas až tolik nevadilo. Změna je život. Nežádoucí vedlejší účinek je však ten, že nové neokoukané tváře se potřebují znovu a znovu napakovat, čímž probíhá odsávání veřejných prostředků do nekonečna.

Reklama

Ideální by bylo, kdybychom se bez zkorumpovatelných vládců dokázali obejít úplně, jenže někdo tu obrovskou masu lidí (individuálních zájmů) řídit musí a pokud možno koncepčně. Jinak by propukl chaos a anarchie. Jaký typ vlády by byl tedy nejlepší? Celé dějiny lidstva lze interpetovat jako hledání ideálního modelu vládnutí, modelu spravedlivého vládce. Historicky jsme urazili kus cesty, nemá smysl se vracet k projektům, které již někdy v minulosti skončily neúspěchem. Tak jenom stručně. Model absolutního vládce, monarchy, který by efektivně spravoval svou zem, protože by ji vlastnil, se neosvědčil. Vyhovoval v podstatě jen monarchovi, ostatní členové společnosti více méně živořili. Také jsme si měli možnost vyzkoušet model kolektivního vlastnictví, kdy naopak všechno patřilo všem a na všechno dohlížela jediná strana – ta komunistická. Také to nevyšlo. Všichni si byli rovni jen na oko, někteří si byli rovnější.

Všechny totalitní systémy nakonec degenerovaly do krutovlády. Je to logické – perzekuce oponentů a brutální tresty jsou lákavou zkratkou pro udržení se u moci. V demokracii nejsou brutální donucovací prostředky používány. Snad. Proto by jsme se jí neměli za žádnou cenu vzdávat. Ekonomické problémy součastnosti nejsou nic oproti zážitkům z komunistických lágrů, nebo například středověkých mučíren. Demokracie se však dopouští stejné chyby jako totalitní režimy. Deleguje moc, nebo chcete-li podíl na moci na jedince. Byť je to jen dočasně. Člověk by neměl mít moc na jiným člověkem, protože pak k němu automaticky ztrácí respekt. Neselhávají politické systémy, selhává lidský faktor.

Co s tím? Jak onen prokletý lidský faktor obejít? Ještě nedávno jsem si myslel, že řešením by byla přímá demokracie. Nevolme lidi, ani strany, volme myšlenky, úkoly, projekty. Strany si stejně vybíráme podle volebních programů, ne? Tak bychom rovnou volily ty programy. Zadané úkoly by pak plnili úředníci – manažeři. Nejlepší z nejlepších v daném oboru. Na podobném principu fungují akciové společnosti, kde si na valné hromadě akcionáři něco odhlasují a manažeři se pak snaží zadané úkoly splnit. Prakticky by to vyžadovalo častěji hlasovat. Disponujeme však takovými technologickými prostředky, že by se ono hlasování mohlo konat klidně každý týden třikrát. Nač lpět na primitivním vhazováním obálek do uren, když každý občan vlastní mobil, že?

Po protivládních demonstracích minulý víkend si už nemyslím, že by přímá demokracie byla naše spása. Po shlédnutí reportáže z oné demonstrace v Událostech ČT se nemůžu ubránit dojmu, že každý rozumí jen svým vlastní potřebám a podle toho by dělal politiku. Důchodci by valorizovali penze a to i za cenu dalšího zadlužování eráru – viz transparent Důchodci si zaslouží větší penze. Není divu, oni ten dluh už splácet nebudou. Studenti by si nepřáli školné (ani zápisné) a vůbec by investovali víc státních prostředků do vzdělání. Zdůrazňuji do jejich vzdělání. Rodiny s dětmi jsou zase proti zvyšování daní, jenže právě otcové těch rodin jsou zrovna v produktivním věku a tudíž nejvíc na daních zaplatí. A už zapomínají, že oni také kdysi bývali studenti a že jednou také odejdou do penze. Tak bychom mohli pokračovat dále. Umělci by dávali víc peněz na kulturu, knihkupci a nakladatelé by nezvyšovali DPH na knihy….

Princip zůstává stejný. Jak ve vrchních patrech politiky, tak mezi obyčejnými lidmi. Každý by hájil jen a jen svoje vlastní zájmy.

Včetně odborářských vůdců, pořádajících demonstrace a stávky. Nemyslete si, oni nejsou hloupí. Jsou to vesměs vzdělaní lidé, ekonomicko-politickým otázkám rozumí určitě lépe než mnozí z nás. Přesto odbornou argumentaci záměrně přehlížejí. Raději volí populistické postoje a požadavky – demisi vlády, nové volby, změnu ústavy. Co je to za blbosti? Takové požadavky přece nemůže myslet vážně člověk, který absolvoval alespoň hodiny Občanské nauky na základní škole. Např. demise vlády bude následovat nejpozději za 4 roky po jejím zvolení. Před uplynutím tohoto termínu může vyslovit nedůvěru vládě a tím ji fakticky svrhnout, jen nadpoloviční většina poslanců, zvolených ve svobodných volbách (zdůrazňuji ,,svobodných“). Ke změně ústavy je pak potřeba dokonce dvoutřetinová většina, což teoreticky představuje sumu tak 4 až 5 milionů hlasů. Proti tomu je stotisícová demonstrace jen kapičkou v moři.

Troufám si tvrdit, že odborový předáci davem manipulují záměrně, protože se sami chtějí dostat k moci, do vyšších pater politiky nebo chcete-li ke korytům a to za každou cenu. Patrně z důvodu touhy po získání benefitů popsaných v druhém odstavci tohoto. A protože to nejspíše nevyjde demokratickou cestou, například v příštích volbách, používají nátlak ve formě demonstrací a generálních stávek.

Demonstrace na Václavském náměstí, která se konala 21.4.2012 mi připomněla události spojené s únorem 1948. Mám vážné obavy, aby se odborářům nepovedla stejná finta i na podruhé. Tehdy se odborářům totiž skutečně podařilo svrhnout demokraticky zvolenou vládu. A davům na Václavském náměstí mohl Klement Gottwald vítězoslavně oznámit: ,,Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky… (více viz http://www.youtube.com/watch?v=paYE165oYzE )

zdroj (inspirace a některých argumentů): Události ČT z 21.4.2012.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama