Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Druhý rozměr času

Jinak vnímáme tok času na nádraží po té, co nám hlasatel omluvně oznámí, že náš spoj bude mít hodinu zpoždění. Jindy nám zase zmiňovaná hodina uteče tak rychle, ztratíme-li ji v podružném hovoru s přáteli u piva, že jsme sotva schopni ji zaregistrovat. Proto mi připadá, že jednorozměrný model časové osy, po které čas plyne vždy ve směru od přítomnosti do budoucnosti, tak jak ho známe z fyziky, silně pokulhává za realitou. Psychologický aspekt posouvá model času do Gaussovy komplexní roviny.

Teoretičtí fyzikové se po celé dvacáté století snažili najít průnik kvantové teorie mikrosvěta s obecnou relativitou makrosvěta. Úkol to není vůbec jednoduchý, protože některé jejich předpovědi se zdají být vzájemně nekompatibilní. Snaha o vytvoření kvantové teorie gravitace, která by byla zosobněním bájné teorie všeho, prozatím přináší neuspokojivé výsledky. Doposud totiž sklidila pouze tautologické konstrukty typu jedenácti rozměrných Calabi-Yauvyho zrůdiček nebo špatně ukotvených, proto odporně skřípajících superstrun. Co když je ale vynaložené úsilí marné? Co když se fyzikové snaží spojit nespojitelné a žádný takový průnik teorií neexistuje? Co když jsou kompetence pozorovatele skutečnosti tak silné, že na jeho úhlu pohledu nezávisí pouze výběr relativistické vztažné soustavy, ale celé sady fyzikálních zákonů? Co když se – obrazně řečeno a s použitím technické terminologie – výběr ovladače pro video výstup různí s použitím různého zobrazovacího zařízení a závisí nejen na jeho zobrazovacích schopnostech, ale i na rozlišení atd.

Psychologie beztak stále více zarývá své drápy do tváře fyziky. Podle Heisenbergova principu neurčitosti můžeme měřit jen jednu z kanonicky provázaných veličin, například hybnost(rychlost), nebo polohu částice. Rozumím tomu tak, že když zatoužíme pozorovat náš svět, například tím, že změříme vlastnosti elementárních částic, musíme je bombardovat jinými. Tím bohužel změníme jejich vlastnosti a to včetně vlastností, které jsme chtěli původně změřit. Role pozorovatele je v aktu měření jistě nezastupitelná a proto si dovolím tvrdit, že teoretická fyzika tím dospěla k hranicím poznatelnosti světa, alespoň v rámci pravidel objektivismu. A jestliže se bez vlivu subjektu ve svých výpočtech již neobejde, dále bude muset kráčet ruku v ruce s psychologií. Nebo alespoň naslouchat jejím názorům.

Snad mi odpustíte, když připomenu, že psychologii v podstatě nic jiného, než názory pozorovatelů nezajímá. Exaktní pohled na čas proto není o nic relevantnější než pohled psychologický. Smyslem tohoto textu je vás přesvědčit, že oba dva pohledy jsou rovnocenné a v jistém ohledu splývají.

Reklama

První s touto myšlenkou přišel nestor moderní fyziky A. Einstein, když zavedl pojem relativity. Kladl důraz na vztažnou soustavu a s ní i na úhel pohledu pozorovatele. Čas naměřený pohybujícímu se tělesu je pro každého pozorovatele jiný, přičemž žádná definitivní, absolutní nebo chcete-li nadřazená vztažná soustava neexistuje. Dalo by se z toho odvodit, že stejně tak neexistuje žádný absolutní, nebo nadřazený čas.

Čas je relativní, zkracuje se tedy nejen ve vztahu k rychlosti světla, ale rovněž vůči prožitku pozorovatele, jak bylo naznačeno již v perexu. Sedmdesátiletý děda vidí vánoce za dveřmi už v červenci, kdežto osmiletá holčička, která se těší na Ježíška, vnímá Vánoce v pásmu nedohledna ještě na Mikuláše. Budeme-li se držet Einsteinovy terminologie a budeme-li chtít zrelativizovat čas, budeme muset ještě mnohem více nepodceňovat hledisko pozorovatele a přidat ke stávajícímu modelu (k časové ose) další rozměr.

Pro lepší ilustraci dvourozměrného modelu času si z matematiky komplexních čísel vypůjčíme pojmy imaginární a reálná složka času. Reálná složka je naše stará známá ze školní fyziky, která jako svůj jednorozměrný model používá dobře zavedenou časovou osu. Na ní se zaznamenává čas, který plyne neživým předmětům a je dobře dělitelný na stejné časové úseky, např. sekundy a tudíž i dobře měřitelný. K tomu je ještě nutno dodat, že čas neplyne plynule, ale přeskakuje po malých úsecích, po kvantech.

Všichni vnímavý pozorovatelé tedy vnímají, kromě reálné složky času, ještě složku imaginární – psychologický význam termínu imaginární je pro naše úvahy výstižný a proto se ho budeme používat i pro potřeby našich úvah. I když to není na první pohled patrné, i naše vědomí zažívají čas ve kvantech. Pomůžeme si analogií s filmovým pohybem. Ačkoliv i ten se nám zdá na první pohled plynulý, ve skutečnosti je rozdělen do 25 snímků, které jsou zobrazeny během jedné vteřiny. Teprve mozek diváků dodává příběhům na filmových plátnech punc kontinuity. Stejně tak vědomí pozorovatele vnímá čas spojitě, ačkoliv je mu servírován po dávkách. No a v těchto jednotlivých dávkách, jednotlivých kvantech času, v jednotlivých okamžicích se mění argument komplexního času, protože se mění poměr absolutní a reálné složky – a tím i délka našeho prožitku daného okamžiku. Zatímco příspěvek reálné složky zůstává konstantní, čímž potvrzuje předpoklad fyziky běžných nerelativistických rychlostí, velikost imaginární složky se v každém okamžiku může lišit podle momentálního rozpoložení psyché pozorovatele. Absolutní velikost komplexního čísla vektoru času (dále jen absolutní čas) pak skutečně ukrajujeme z našich životů.

Při zpětném pohledu do minulosti tuto imaginární složku času již nevnímáme. Minulost se slévá do kratičkého okamžiku. Retrospektiva scvrkává vzpomínky do jediné chvilky. Proto se, zejména starší lidé rádi nechávají slyšet, když vyprávějí své zážitky z doby například před 35 lety, že mají pocit, jakoby se to stalo teprve včera. Reálný čas je vždy kratší než absolutní, který naše psychika během prožitku přítomnosti vnímá. Vím to od Pythagora. Odvěsna nikdy nemůže být delší než přepona.

Jak jsem už naznačil prve v příkladu s hodinou strávenou v hospodě nebo na nádraží, argument komplexního času se může v průběhu života pozorovatele měnit. V krizových situacích, nebo v situacích, kdy si pozorovatel začne tok času vědomě připouštět, třeba když prožívá nějakou emocionálně hodně vypjatou událost, velikost imaginární složky roste. Velikost absolutního času je díky tomu také násobně větší, než je dlouhodobý normál, na který jsme zvyklý z běžných dnů. Proto v okamžicích nervového vypětí míváme pocit, že se čas zastavil.

S přibývajícím věkem dlouhodobý průměr velikosti imaginární složky klesá. V okamžiku smrti bude imaginární složka našeho času rovna nule a naše těla se stanou neživou věcí.

A je to, zde by již naše úvahy měly skončit. Ale…

Na hypotéze komplexního, dvourozměrného, času je především nádherné to, že pohodlně aspiruje na vysvětlení jevů, jejichž existence ještě ani nebyla oficiálně vědecky potvrzena.

Možná že, stejně jako já, věříte, že smrtí příběh pozorovatele nekončí. Pokud jsou svědectví lidí, kteří prožili klinickou smrt pravdivá, pak můžeme předpokládat existenci záporné imaginární složky. Právě skokový přechod mezi kladnou a zápornou úrovní imaginárního času vytváří iluzi tunelu. Následuje „očistec“, ve kterém si každá duše v komplexně sdružených okamžicích ještě jednou retrospektivně prohlíží události právě prožitého života. Smrt je samozřejmě hodně vypjatá emocionální záležitost, délka imaginární složky času je proto opět hodně nadstandardní, čili se zpětný pohled na právě prožitý život vejde do menšího počtu kvant, než tomu bylo za života nebožtíka.

Na rozdíl od imaginární, reálná složka být nulová nemůže. Alespoň pro řadového smrtelníka ne. To ale neznamená, že bychom nemohli takovou situaci matematicky simulovat. Takže. Představme si, že v jednom z následujících časových úseků, vymizí reálná složka. Imaginární složka se tím automaticky stane nekonečnou. Pozorovatel, kterému by se takový trik podařil, získává klíč k věčnosti. Zaplatil by za to však hořkou daň. Zmizela by mu z obzoru veškerá hmota, která je samozřejmě vázána na náš časoprostor. Zažil by singularitu podobnou té v momentě Velkého třesku, nebo za časovým horizontem černých děr.

Dostáváme se k teologicky velmi ožehavé otázce. Doufám, že nikoho neurazím, když se pokusím poodhalit roušku tajemství boží nadčasovosti. Nechci nic kategoricky tvrdit, budu se pouze hypoteticky domnívat. Rovnoběžky se v nekonečnu sbíhají a tak mně napadlo, že se snad někde na věčnosti protnou také všechny hypoteticky nekonečné imaginární časové složky.. Jestliže si Bůh v každém okamžiku dopřává luxus nulové reálné a nekonečnost imaginární složky, pak na věčnosti může prožít najednou všechny okamžiky, které v rámci naší reality kdy nastaly, nastávají nebo nastanou. Prožívá jediný okamžik navždy a zároveň celé věky v jednom dni. Takhle nějak bývají v teologických příručkách definovány některé základní atributy boží podstaty.

Celá léta jsem si lámal hlavu nad tvrzením z knihy Genesis, že Bůh stvořil svět v šesti dnech. Z úhlu pohledu našich každodenních zkušeností a z hlediska geologie, paleontologie i archeologie je to hodně zkreslený časový údaj. Snažím se ale brát Bibli vážně, ukvapeně neodsuzovat její tvrzení, byť by se mi třeba zdála nekompatibilní s mým pohledem na pravdu. Věřme, že naše znalosti jsou natolik prachbídné, že si nemůžeme dovolit tvrdit, že Bůh kdysi diktoval Mojžíšovi nějaké nesmysly. Jen je možné, že si úplně neporozuměli, když si vyprávěli o projektu geneze Universa, protože měl každý jinak nastavenou optiku plynutí času.

Jak už jsem napsal, pocit štěstí, krásy nebo zrovna tak bolest, vnímání času prohlubují. Nejen projevy emoční inteligence, ale též rytmus nějakým způsobem zintenzivňuje náš prožitek okamžiku a tím jej prodlužuje. Proto máme rádi rytmické věci. Líbí se nám rytmická hudba nebo třeba rytmická báseň.

,,Těsná souvislost mezi rytmem a vyššími stavy vědomí, evokuje mystické vnímání. Toto vnímání, stejně jako hudební a básnické, přirozeně tíhne k vyjadřování v rytmických periodách,“ píše Evellyn Undrhill ve své knize Mystika.

Odříkávání mantry, používané tibetským buddhismem jako meditační technika funguje právě na principu rytmiky. Meditující mnich vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží maximalizovat prožitek imaginární složky, aby si co nejvíce prodloužil vnímání okamžiku a tím se přiblížil k ideálu nekonečné imaginární složky. Jeho vědomí by v tomto bodě mělo nějakým způsobem splynout s emanentním bohem a dosáhnout tím osvícení. Některým křesťanským světcům, třeba Terezii z Avily se to podařilo víceméně spontánně, aniž by o to usilovala nějakou meditační technikou.

 

P.S. Psaní tohoto blogu jsem si opravdu užil. Strávil jsem tím příjemných 7 hodin plus i půl den (7+i12hodin). Vyjádřeno goniometricky 13,89 hodin absolutního času s argumentem (hloubkou prožitku) 59,74. Žijte svoje životy tak, aby byly absolutně co nejdelší a nejkrásnější, s argumentem co nejvíce limitujícímu k pravému úhlu, tedy abyste zažívali samé osvícené chvíle.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama