Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Čím dál, tím hůř

Bum: Proletáři všech zemí spojte se! Prásk: Buduj vlast, posílíš mír! Nebo taky: Socialisticky pracovat, socialisticky žít! A ještě: Komunismus náš zítřek, komunismus náš cíl.

Tak a je to venku. Ne, to není aprílový žert. Dalo mi to práci, vůbec mi to nešlo přes pysky. Totiž abyste tomu rozuměli, já nikdy neměl komunisty moc rád. Rudá barva mě od malička irituje, z úlisného úsměvu pana Vojtěcha Filipa se mi zvedá žaludek. Jenomže časy se mění a s nimi se mění i lidé a jejich názory. Po 28 letech života v kapitalismu musím bohužel uznat, že některé myšlenky pánů Marxe a Engelse nebyly úplně scestné. Netvrdím, že se s nimi úplně ztotožňuji, ale některým z nich začínám rozumět.

Pro pořádek si v krátkosti připomeňme, o čem se píše v díle nazvaném Komunistický manifest, jehož autory jsou oba zmiňovaní pánové. Především si všímají, že lidé se dělí na chudé a bohaté. Bohatí lidé, totiž ti co vlastní výrobní výrobní prostředky, jsou v komunistickém manifestu definováni jako třída buržoazie. Vedle nich koexistují méně šťastní lidé, kteří nevlastní nic, nebo téměř nic a ti jsou zde nazýváni jako třída proletariátu. Napětí mezi oběma těmito třídami je pak označováno jako třídní boj.

,,Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.”  .

Ano, je to tak. Prosím všimněte si. Společnost vytvoří nějaký politický systém, který nějakou dobu funguje. Většina zúčastněných je s ním spokojena, každý něco dává a něco si bere. Společnost prosperuje, když jsou zájmy všech jejích členů v rovnováze. Pak se ale něco zadrhne. Vytvoří se hierarchie. Vzniknou třídní rozdíly. Vyšší třída opanovává stále větší podíl na zdrojích, ukusuje si větší a větší díl koláče, kterého se naopak nižší třídě dostává méně a méně. Nůžky se rozevírají tak dlouho, dokud je to pro nižší třídu ještě únosné. Zničující pro prosperitu vždy bylo, je a bude chování elit. Shromažďují bohatství, čímž si přivlastňují podstatnou část výrobních prostředků. V určitém bodě ztratí soudnost a začnou potlačovat práva těch ostatní, na základě pocitu, že jim majetek přináší jakousi nadřazenost. Jejich zájmem je pak pochopitelně udržet status quo. Stanou se tak žábou na prameni, kterou je potřeba odstranit. Systém se zadrhne a pak už je jen otázkou času, kdy nižší třídě přeteče pohár trpělivosti. Nastane revoluce, více či méně krvavá, vznikne nový politický systém, zdroje se přerozdělí a začíná se nanovo.

Toto pojetí historie lze konkrétně dobře ilustrovat například na feudalismu. Není to tak dávno, kdy byl tento politický systém aktuální, každý rozumí vztahům mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva ve feudalismu, zároveň je to politický systém ukončený, takže známe všechny jeho fáze, včetně závěrečné. Zatímco ve starověku převládala ekonomika založená na otrokářství, feudalismus znamenal pokrok ve vývoji výrobních vztahů. Půda byla rozdělena mezi samostatně hospodařící drobné rolníky, kteří odváděli část své úrody jednak církvi a jednak vojenské družině, která jim poskytovala ochranu před loupeživými nájezdy. Avšak z těchto vojenských prvků se rekrutovala aristokracie a monarcha. Dál ten příběh znáte. Nějakou dobu to fungovalo, pak se ale stalo to, co předpověděli pánové Marx a Engels. Rovnováha byla postupně narušena, nůžky se rozevíraly stále více a více. Ze svobodného rolníka se stal nevolník, poddaný, Aristokracie nabobtnala do obludných rozměrů. Sedřela nebohé rolníky na kůži. Kromě ekonomického systému přestalo fungovat úplně vše. Byla pokřivena spravedlnost. Byla zkorumpována soudní moc. Objevovaly se vykonstruované procesy na nevinných, soudilo se dvojím metrem. (tkzv. vrchnostenská práva). Přesto se aristokracii podařilo udržet status quo na celá staletí. Přechod ke kapitalismu byl dlouhým vleklým procesem. Feudalismus se začal hroutit až roku 1789 Velkou francouzskou revolucí a definitivní tečku za ním udělala až První světová válka 1914-1948.

Kapitalismus vládne na planetě Zemi více než 200 let, tedy považujeme-li Velkou Francouzkou revoluci za bod A v jeho historii. Podle mého názoru je již za zenitem. Již se objevily symptomy, které signalizují, že spěje ke svému zániku. Státy jsou zadlužené, soudní moc je zkorumpovaná, reálnou politickou moc přebírají podnikatelské elity. Dle názoru Davida Rothkopfa, vznikla nová globální supertřída, jež postupně přetváří svět k obrazu svému. Ve své knize Power, Inc. The Epic Rivalry Between Big Business and Government – and the Reckoning That Lies Ahead (Moc, a. s.Velkolepý zápas mezi byznysem a vládou – a zúčtování, které nás čeká) popisuje jak si nadnárodní korporace díky novým technologickým možnostem, deregulaci obchodu i obrovskému ekonomickému boomu vybudovaly zcela zvláštní status a začínají ohrožovat moc a vůbec fungování ,,národních“ států. Obrat každé ze dvou tisíc nejvýznamnějších světových firem svým objemem převyšuje hrubý domácí produkt kteréhokoli ze stovky menších států. Pro srovnání, roční HDP Švédska, deváté nejbohatší země světa v přepočtu na obyvatele se pohybuje okolo 390 miliard dolarů, kdežto roční obrat firmy ExxonMobil přesahuje 465 miliard.

Marketingové kampaně dovedou výrazně ovlivnit veřejné mínění. A tak se stalo, že nejen ve východní Evropě přebírají moc oligarchové. Smutným potvrzením těchto úvah je nedávné vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Volby totiž dávno nevyhrávají demokratické idee, ale finančně nákladné kampaně. Avšak to bohužel není jediný nešvar – všude přítomné ozvěny reklamy nezískávají svým zadavatelům pouze přímý podíl na moci. Mění také hodnotové žebříčky, pokřivují morálku. Hlavním životním cílem a smyslem většiny populace se tak stává chiméra bohatství. Podnikat by chtěl každý. Na každém rohu hospoda, v každém okresním městě nákupní centrum. Nabídka převyšuje poptávku. Logistickým účelem výroby již není efektivita zásobování populace, ale vznik zisku, což vede k plýtvání a drancování nerostných zdrojů. Přeplněné regály sice na první pohled vzbuzují dojem nadbytku a blahobytu, ve skutečnosti však hrotí konkurenční boj a vedou k cenové degradaci zboží. Jak se říká, houbařů je více než hub. Hospody a nákupní centra zejí prázdnotou, opuštěné sklobetonové kancelářské parky hyzdí architekturu měst a pomalu chátrají. Přesto se staví nové a nové. Lokální podnikatelé krachují, nebo se horko těžko drží pří životě, pochopitelně nejsou schopni konkurovat nadnárodním korporacím, které odsávají většinu finančních prostředků mimo státní kasu. Sídlí v daňových rájích, nebo si přinejlepším vymýšlejí různé daňové triky, jako například korunové dluhopisy.

Bohužel však tento trend není výsadou pouze nadnárodních korporací. Abychom jim nekřivdili, ostatní kapitalisté jsou taky pěkné držgrešle. Známý má hospodu, neustále si stěžuje na to, že má věčně prázdno, štamgasti nechodí a když už přijdou, dají jen dva tři kousky a odejdou. Obědy prodává pod cenou, večeře skoro žádné. Pak se ale přiznal, že dává servírce 12000,- měsíčně. Hádám, že na pokladnách v Tescu, nebo u Alberta si pokladní nevydělávají o mnoho více. Zdravotní sestry, učitelé, řidiči dálkových autobusů, ti všichni se  jistě právem dožadují zvýšení svého platu. Nedávno Události ČT odvysílaly reportáž, ve které si různé strojírenské firmy stěžovali, že na českém pracovním trhu nemohou sehnat dostatek kvalifikovaných pracovníků. Pak se tam ale člověk přihlásí a nabídnou mu 18 tisíc hrubého. Mimochodem důchodci také nedostávají o moc vyšší penze. Na platech se šetří všude. Všichni vzývají ekonomický růst, když ale dojde na lámání chleba, zvítězí obyčejná lidská hamižnost. Páni podnikatelé, manažeři a marketingový stratégové, můžete mi někdo říct, kde mají lidé na ty vaše produkty pořád brát peníze? Kdy už si konečně uvědomíte, že váš marketingový úspěch je závislí především na kupní síle obyvatelstva? Každou ušetřenou tisícovkou na mzdových nákladech si vlastně pod sebou podřezáváte větev.

Tolik realita. Jaký vývoj bude následovat? Nejsem naivní, pochybuji, že se páni kapitalisté ustrnou a začnou vyplácet lepší mzdy. Odhadoval bych, že reálná mzda bude spíše dále klesat. Nůžky se budou nadále rozevírat. Chudší vrstvy však nepřestanou potřebovat jíst, mít kde bydlet. atd. Sociální napětí bude růst, může se stát, že se systém zhroutí úplně. Finance budou dostupnou komoditou pouze pro elitu, přibudou squatteři a slamy. Loupeživé nájezdy na potravinové zdroje budou mít stále brutálnější podobu. Elita se samozřejmě bude aktivně bránit, vypukne občanská válka. Vypukne revoluce.

A dost!

Mám toho dost. Říkalo se za minulého režimu: Všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Byla to pravda. Nejsme všichni stejní, všichni nemůžeme mít obchodního ducha. Vedle vítězů vždycky budou existovat poražení. Nelze vytvořit spravedlivý systém, který by vyhovoval všem. Respektive vždycky se najdou chytráci, kteří se naučí druhé zneužívat a vyšlapou  si své cestičky směrem vzhůru. Ekonomie a politika spolu úzce souvisejí. Jsou to sestry, kráčejí dějinami ruku v ruce. Jestliže ekonomie zná pojem hospodářského cyklu, zjednodušeně střídání recese a progrese, musí tento logicky zanechat nějaký otisk v dějinách. Proto je celkem logické, že ani politické systémy nemohou fungovat věčně. Není tedy divu, že systém, který se nám zdál ideální po sametu, před osmadvaceti lety, se nyní začíná hroutit.

Připomeňme ještě, že od kupní síly obyvatelstva je odvozeno mnoho makroekonomických ukazatelů. Každý občan, který svým nákupem zaplatí DPH, přispívá do státní kasy, zvyšuje tím HDP a rozhoduje o tom, jestli bude stát hospodařit s přebytkem, nebo se ztrátou. Stát z toho musí zaplatit určité mandatorní výdaje a pokud na daních nevybere dost, zadluží se. Stát je ale zároveň zaměstnavatelem, pokud hospodaří se ztrátou, musí snížit počet pracovních míst, a tím pádem zvyšuje nezaměstnanost. Snižuje platy a nevalorizuje penze.

Nižší výběr daní lze částečně kompenzovat inflací. Měna je kvantifikována a ztrácí svou nominální hodnotu. Odhaduje se, že zdravá je tak 4% inflace,Většina států Evropy a severní Ameriky jsou zadlužené, jejich ekonomiky v lepším případě stagnují, inflace je téměř nulová. Posledním zoufalým pokusem o zlepšení situace je tisknout nové peníze. V USA se tak děje každoročně, emise nekrytých dolarů předchází hlučná debata v Kongresu, je to už takový každoroční srpnový rituál a k podobnému kroku se odhodlal i šéf ECB Mario Draghi. Měsíčně pumpuje do ekonomiky eurozóny 600 miliard eur. Někteří analytici mu ovšem vyčítají, že tím růst stimuluje neefektivně, že by prý bylo lepší rozdat ty peníze přímo mezi obyvatele. Každý by si tak přilepšil o nějakých 250 éček za měsíc.

Tím se dostáváme k jádru pudla. V sociálních státech zejména v Evropě stát bezplatně poskytuje základní zdravotnickou péči, vzdělání, právo na spravedlnost, sociálně slabým přiděluje advokáty ex offo, zřizuje orgány výkonné moci, tedy policii a armádu. Proč by nemohl svým občanům poskytovat také základní materiální zabezpečení?  Alespoň nějakou tu střechu nad hlavou a základní potraviny. Tedy vyplácet občanskou penzi každému občanovi řekněme nad 18 let? (nikoliv každému občanovi nad 65 let, jako je tomu doposud 🙂 )Tento nápad není z mé hlavy. Ve Švýcarsku už dokonce na toto téma proběhlo referendum, ve Finsku se to prý dokonce v několika oblastech testuje. Ale kde na to vzít? Státní pokladny jistě nejsou bezedné….

Ekonomové se teď jistě chytají za hlavu, ale řešení je nasnadě. Deficit státních rozpočtu by byl pokryt emisemi tedy lidově řečeno tiskem nekrytých bankovek. Část prostředků by se vrátila ihned prostřednictvím DPH a jiných spotřebitelských daní, zbytek by zvýšil inflaci. Mimochodem tu samou inflaci, kterou se až do letošního dubna snažila ČNB vyvolat tím, že uměle snižovala kurz koruny. V praxi se to dělalo tak, že si tiskla peníze. Emitovala nekryté koruny a nakupovala za ně eura a dolary. Ano, předpokládám, že inflace by kvůli “občanské penzi” také vzrostla, nebylo by to však nic dramatického, možná k 10%, možná k 15% procentům. Proletariátu by to nemuselo vadit. Jeho jistoty by byly zajištěny těmi občanskými penzemi. Hlavní a kýžený efekt by spočíval v tomto, že by se rozpouštěli finanční prostředky zablokované na účtech multimiliardářů.

A že by lidé přestali pracovat? Nevěřím tomu. Kdo nechce pracovat, nepracuje ani teď. Já bych například pracovat nepřestal. Nechci podléhat přílišnému optimismu, ale možná že bych se věnoval užitečnějším činnostem, než se věnuji nyní. Musím se totiž zeptat, jaký je společenský přínos činnosti, kterou ve své zaměstnanosti provádím nyní, totiž činnosti, která má jediný účel, aby ještě více zbohatl člověk, který už dávno bohatý je. Domnívám se, že disponuje finančními zásobami, které do konce života nespotřebuje, přesto si buduje další a další. Tak nějak ze setrvačnosti. Proto mám dojem, že kdybych pobíral takzv. základní občanský příjem, dělal bych rozhodně něco užitečnějšího, než dělám teď. Měl bych více času věnovat se výchově potomstva. Nebo bych třeba mohl vyrobit něco užitečného ze dřeva, chodil bych opravovat domy, pomáhat do nemocnice. A co by jste dělali vy? Sedět doma na zadku by vás bavilo tak 14 dní, na to vemte jed.

 

Reklama