Reklama
 
Blog | Standa Salvet

Cestování časem

Člověka po staletí láká sen o cestování časem. Ochutnat atmosféru Ceasarova dvora, po boku Achillova se osobně zúčastnit dobytí Troje nebo sledovat lov mamuta v přímém přenosu, by mohl být vskutku silný zážitek. Navštívit budoucnost je ještě lákavější představa. Koho by nezajímalo jaká zařízení přinese technologický pokrok řekněme v 25. století? Nejen zvědavost touží poodhalit roušku budoucnosti. Sázkaři by jistě rádi sledovali losování loterie z příštího týdne již dnes.

Co je to čas? Pojďme se pokusit najít odpověď na tuto otázku, možná pak příjdeme na to, jak čas obelstít a vystoupit z obehraného hlavního proudu jeho toku. Čas je jedna z nejzákladnějších fyzikálních veličin. Vzdálenost mezi událostmi na časové ose. 

Všechno ve vesmíru je v pohybu. I když sedíte doma na židli, ve skutečnosti se řítíte prostorem šílenou rychlostí. V Čechách, tedy na 50. rovnoběžce, rotujete kolem zemské osy rychlostí 290m/s. Kolem Slunce spolu s celou planetou obíháte rychlostí 30km/s. A to ještě není všechno. Závratnější rychlosti si teprve představíme. Celá naše Sluneční soustava rotuje na pokraji hlavního galaktického disku Mléčně dráhy rychlostí 22km/s (80000km/h). Bezkonkurenčně největší rychlostí uháníme prostorem od bodu velkého třesku. Průměrná rychlost rozpínání vesmíru je 23500km/s. Uvědomíme-li si, že se v okamžiku Velkého třesku začal náš čas odměřovat, je možná právě tato hodnota určující pro rychlost plynutí pozemského času. Tělesa se nepohybují jen ve 3 rozměrech prostoru, ale i po jednorozměrné časové ose. Co by se stalo, kdybychom z rychlovlaku značky rozpínající se prostor a spol. vystoupili? Zastavil by se čas?

Podle Einsteina nikoliv. Rychlost rozpínání vesmíru je mnohem nižší než rychlost světla. Podle speciální teorie relativity se čas s rychlostí prodlužuje. U objektů, které se vzhledem k pozorovateli pohybují velkou rychlostí, se čas zpomaluje. V případě dvou pohybujících se pozorovatelů je dilatace času vzájemná. Navzdory tomu, že u svých vlastních hodin žádnou anomálii nepozorují, oba dva vnímají hodiny toho druhého jako pomalejší. U běžných rychlostí se rozdíl vnímatelně neprojeví. Divy se začnou dít až u rychlostí, které se blíží rychlosti světla. S nižšími rychlostmi by se měly časové intervaly naopak zkracovat. Na povrchu objektu v absolutním klidu lze tedy jednu pozemskou vteřinu zkrátit pouze na 0,99999 vteřiny, zatímco se vteřina na povrchu tělesa letícího rychlostí 99,999% rychlosti světla 223-krát* prodlužuje. Kdyby někdo letěl rok takovou rychlostí tam a pak rok zase zpátky, na Zemi by zatím uběhlo 446 let. I kdybychom dokázali vyřešit technické překážky jako je neúměrné množství vynaložené energie k dosažení takové rychlosti, i kdybychom přidali nějaký čas potřebný pro udržitelné zrychlování i tak to není to pravé cestování časem, jak bychom si ho asi představovali. Dotyčný by se totiž nemohl ze svého výletu vrátit zase zpět do svého výchozího bodu.

Reklama

Obecná teorie relativity nabízí snažší způsob cestování časem než utopickou raketu letící rychlostí světla. Stačí naučit se uměle zvyšovat gravitační potenciál. Všichni obecní relativisté se totiž shodnou na tom, že hodiny v silnějším gravitačním poli jsou pomalejší, než hodiny ve slabším. Problém návratu ale zůstává. Záporné gravitační pole totiž neexistuje. Nemůžeme se do budoucnosti jenom podívat a pak se vrátit domů do našeho 21.století.

Hlavní myšlenka Einsteinových relativit zavírá bránu do budoucnosti definitivně. Mezi veličinami času, vzdálenosti a hmotnosti existuje vzájemná souvislost. Do hry vstupuje známý vzorec E=mc2. Těleso pohybující se 90% rychlosti světla disponuje pohybovou energií, která odpovídá 2,3 násobku jeho hmotnosti. Při 99% rychlosti světla činí tento násobek již 7,1 a při 99,9% se zvětší jeho hmotnost 22,3krát. Vyzkoušený to není, ale tuším, že by taková změna hmotnosti dokázala odvážného chronokosmonauta spolehlivě zabít.

Z pohledu exaktní fyziky tedy časem cestovat nelze. Tečka. Jenomže se několikrát v historii objevili jedinci, kteří byli schopni předpovídat události, které měly teprve přijít. Jedinci, kteří nám dávají naději, že se přeci jenom roušku budoucnosti poodhalit podaří. Technicky je budeme nazývat proroky, Tito proroci byli svými předpovědmi přesní do šokujících detailů. Připomeňme si alespoň některé z nich. Často citovaný Nostradamus například předpověděl smrt svému králi Jindřichu II. při rytířském turnaji.Trefil se i s předpovědmi některých událostí ve 20.století. Správně odhadnul například rozpad Sovětského svazu, nástup Hitlera k moci nebo pád berlínské zdi. Mnohem věrohodněji než Nostradamus působí Páter Pio z Pietrelciny, světec z první poloviny 20.století, který kromě své vlastní smrti, přepověděl tehdy neznámému panu Wojtylovi, že se stane papežem. Ten zase v dobách hluboké totality na základě svých proroctví slíbil českému kardinálu Tomáškovi, že se dočká svobody své země. Stalo se. Pan Tomášek zemřel roku 1992.

Proroctví zřejmě není klasické cestování časem, tedy z bodu do bodu na časové ose. Časem necestuje tělo, ale duše. Technika věštění popisovaná Nostradamem připomíná meditační postup, během kterého dochází ke komunikaci dvou duší. Duší lidí žijících v různých dobách. Jakýsi přenos zážitků a informací mezi nimi. Nostradamus a spol nenavštěvovali budoucnost osobně. Ve svých věštbách pouze sdíleli konkrétní zážitek s jinou osobou. Nabízí se i možnost, že se jedná o prožitky té samé duše vtělené v různých inkarnacích. Říká se, že čas na onom světě neexistuje. Čas je jen prožitek žijícího člověka. Asi jako láska nebo bolest. Z tohoto pohledu je možné, že duše inkarnují v jiném pořadí, než by bylo logické z hlediska pozemské chronologie. Pak by se například Nostradamova duše mohla vtělit nejdříve ve 20 století a pak o svém předešlém životě vydat svědectví ve století šestnáctém.

Samozřejmě některé zážitky jsou zpět do minulosti nepřenositelné. Fenomény jako sport nebo hraný film jsou pro středověkého člověka těžko pochopitelné. A tak možná i doktor Nostradamus nechtěně zamotal do svých Centurií i verše nevypovídající o reálném životě, ale o zážitcích zprostředkovaných filmovým plátnem. Dokonce ve své první Centurii, ve verši 28 zmiňuje vize, které nápadně připomínají scénář filmu Tobruk. Touto teorií lze také vysvětlit často zmiňovanou apokalyptickou vizi ze Zjevení Janova, která v některých pasážích připomíná dost drsný seriál katastrofických filmů. Bylo by docela ulevující vyhnout se budoucnosti předpovězené v této části Bible.

Jevy jako proroctví, předpovídání budoucnosti, či návraty do minulosti neoddiskutovatelně existují a nemůžeme k nim automaticky přistupovat jako k podvrhům. Tam, kde už z principu nemůžeme použít vědecké metody zkoumání, si musíme vystačit s nevědeckými světonázory. Světonázory, které by v konečném důsledku mohly přinést i rozšíření obzorů lidského poznání. Mozaiku dějin lidstva nemusíme sestavovat jen na základě střípků vykopaných ze země. Počet objevitelných vykopávek s každou další objevenou klesá. Možná, až archeologové odkryjí poslední kryptu, až vykopou poslední hrnec z doby bronzové, se budou muset ohlédnout po jiných metodách výzkumu. Historikové snad potom přestanou nad metodami jako hypnotická regrese do minulých životů ohrnovat nos.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama