Již dávno nejsem dítko školou povinné. S vědomím, že tentokrát je to dobrovolně, zvolil jsem ku četbě Povídky malostranské. Dílem to bylo z nostalgie, dílem ze zvědavosti. Za mých školních let, když toto Nerudovo prozaické dílko bylo součástí tak zvané povinné četby, záměrně jsem jej vynechal. Nadechovali jsme se tenkrát čerstvě nabyté sametové svobody a všechno povinné nám bylo protivné. Nyní jsem se k němu po více než pětadvaceti letech přece jenom vrátil a dobře jsem udělal. Tento národní literární skvost jsem si vskutku vychutnal. Pojal jsem to jako sondu do myšlení lidí, kteří žili v našem prostoru před sto padesáti lety. Byl jsem zvědavý na to, jak se tenkrát v Praze žilo, jaké radosti a strasti život zdejším obyvatelům přinesl.
Ovšem neméně důležitý další dobrý důvod byl, že jsem se nechal zlákat lákavou nabídkou na mlp.cz, která nabízí e-knihy ke stažení zdarma. Musím přiznat, že se s tímto novým formátem četby teprve seznamuji. Bylo to praktické. Mobil nosím neustále u sebe, takže kdykoliv se mi naskytla volná chvíle, pustil jsem se do četby. Například při čekání na metro na cestě do nebo ze zaměstnání. I když intervaly jsou proklatě krátké, je to lepší, než vočumovat spoře oděné paničky. K mému věku se již takové kratochvíle nehodí. Nebo ve frontě na pokladnu v supermarketu, když jsem kupoval mouku, četl jsem si, jak si nakouřil pan Vorel pěnovku. Nebo onehdy ve středověké restauraci v obci Ostrá u kelímku s pivem, rodina si zatím vyráběla svíčku a to trvá setsakramenstky dlouho, jsem se dozvěděl, proč si pan Schlegl a pan Ryšánek nemohli přijít na jméno.
Bylo to až směšné, když Jan Neruda pochyboval, že by některý z jeho čtenářů neznal malostranský hostinec U Štajniců. Přední to tamnější restaurace, první dům za Mosteckou věží vlevo, roh ulice Mostecké a Lázeňské, kde je mu konec? Musím konstatovat, to by se tedy pan Neruda divil, co všechno a jak mnoho se toho na Malé straně změnilo. Snad by byl i polichocen, že Ostruhová ulice se už nejmenuje Ostruhová, ale Nerudova a že v domě U Dvou slunců, kde bydlel, je hospoda. Nu což, svět se mění, třeba U Tří lilí, poblíž Strahovské brány, malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, tam už pro změnu není. Kde je jim oběma konec, že? Jak lokálu, tak Strahovské bráně. Však také pravý Malostraňák, syn těch tichých, zamlklých ulic, plných poetických zákoutí, by ke štajnicům už dnes nešel. Ani ke Sluncům, ani ke Třem liliím. Nedoplatil by se totiž. Nejsem si vůbec jist, zda by si samotný Neruda vůbec někde na Malé straně pivo dal. Koukám na nápojové lístky, nebudu konkrétní, abych nikomu nedělal reklamu, ale cena piva se tu pohybuje kolem 70,-Kč. Za 0,33 litru ovšem. A asi by se také divil, proč se v každém druhém krámku prodávají matrojišky a ruské beranice (i v létě). Byl by určitě zaskočen, že Mostecká ulice, Karlův most a Kampa, jsou permanentně zavaleny davy turistů. Možná, že by byl jedním z těch umělců, kteří nabízejí turistům nakreslení karikatury do 15 minut, považte za 500CZK/25EUR.
Rozhodně si myslím, že dnes by už Povídky malostranské nenapsal. Skladba obyvatelstva se na Malé straně výrazně změnila. A pokud na Malé straně ještě nějací rezidenti sídlí, jistě to už nejsou povahy tak romantické, aby je šlo literárně zpracovat. Jednak jsme německy hovořící Pražany po válce úspěšně odsunuli a druhak pochybuji, že dnes na Malé straně ještě někdo z normálních obyčejných lidí bydlí. Je to tam samé café, suvenýry nebo hotel. Jeden kostel v Nerudovce je předělaný na hotel. Podíval jsem se zkusmo na nabídky realit. Prodej bytu bratru od šesti mega, (fyzikální předpony znáš, milý Nerudo? Kilo, mega, giga, tera) měsíční pronájem od třiceti litrů. Kdo si to může dovolit? No lidé jako paní Ruska, studenti Kupka, Hovora a Novomlýnský, nebo nebožka slečna Žanýnka asi těžko. Dokonce i pan Rybář, se svou sbírkou drahokamů, co se nakonec ukázali drahokamy nebýti, by si patrně takový luxus nemohl dovolit. Snad jen žebrák Vojtíšek, slyšel jsem, že to řemeslo dnes dobře vynáší. Bohu díky turisté jsou štědří, však dnes na Karlově mostě žebrají dvaceti, třicetiletí zdraví lidé.
Brouzdám dále a vida, že vysoké nájmy nejsou problém jen Malé Strany, ale de facto celé vnitřní Prahy. V Brně z toho budou mít jistě radost, živočišný druh Pražák malostranský je na vyhynutí. Byl odsunut až za hradby pražské do Karlína, Holešovic či Podolí. Ještě snad Žižkov se drží. Z Prahy se pomalu, ale jistě, stává turistický skanzen, neboť není moc nadějí, že by se v dohledné době tento trend podařilo zvrátit a že by se sem v brzké době nastěhovali rodiny s dětmi a město tak znovu ožilo.
To bylo keců, že prý my Prahu nedáme radši ji zbouráme. Kde jsou ty časy?
Ještě bych dodal, vzpomenuv na nedávnou horkou debatu u nás v kanceláři. Je to až k smíchu, jak úzkostlivě bráníme naše češství. Neztrpíme žádného cizáka, jehož by snad zlovolná Unie chtěla poslat k našemu Prahu. Hrůza a panika zaplavuje naše mysli při pohledu do budoucnosti, ve které bude jisto jistě česká kotlina zaplavena islamisty. Na každém rohu mešita a kdo nepřijme Alláha za svého boha, bude dle práva šaríja popraven. Prý se tomu musíme bránit, prý jedině czexit nás spasí, ha!
Upřímně, já mám také trochu obavy z budoucnosti. Totiž ztrácíme elementární smysl pro solidaritu a vůbec empatii, základní lidský soucit. Hrabat si na svým písečku, ale hlavně pod sebe. Neohlížet se napravo, nalevo, co je nám do nich, do uprchlíku ze Sýrie, z Ukrajiny. Někde psali, že to jsou stejně všechno jen převlečení ekonomičtí migranti. Co je nám do Řeků, do Italů, kteří horko těžko zvládají migrační krizi a kteří mají tu smůlu, že jim patří středomořské pobřeží. Vždycky se nám posmívali, že my máme jen Lipno, tak ať si to teďka vyžerou. Ať si snědí, co si navařili svoji vítací politikou. Co je nám po nich?
To je přesně ten způsob myšlení, na který jednou dojedeme. Dneska je nám za těžko pomoci chudákům z válkou postižené země, také bychom mohli začít vybírat školné, proč by to měl erár za študáky platit, že? Zítra třeba přestaneme přispívat na zdravotnictví, na nemocné, stejně je to banda simulantů. A pozítří se rovnou zbavíme důchodců. Odmítáme živit dva tisíce kvótami přidělených migrantů? Ve skutečnosti živíme dva miliony důchodců, no řekněte, není to absurdní?
Už to začalo. Mladí se učí rychle móresy rodičů. Mají přece právo si v životě užívat. Cestovat, bavit se, pochopte rodina je přílišná a zbytečná zátěž. Považte, je to nerozum podstupovat takovou oběť a navíc je to doživotně. Slýchávám nezřídka z úst třicetiletých. A v druhé větě dodávají, to když se na ně zamračím, kde bychom asi tak bydleli? Vždyť se na to podívej na ty ceny nemovitostí!
Ano, bohužel je to tak. Máme demografickou krizi, český národ vymírá. Za třicet let bude průměrný věk Čechů pětapadesát a příchodu islamistů se už nebude mít kdo bránit. A za sto padesát let? To už tady nebude nikdo, kdo by si v češtině přečetl Povídky malostranské.